Úterý 19. 7. 2016

19. červenec 2016 | 22.14 |

Školní výlet do přírody

Dnešní den byl flákací den. Hned vám vysvětlím proč.

Mohla jsem se flákat už ráno. Program totiž začínal až v 10, tak jsem si říkala, že budíček dám na osmou, možná posunu na půl devátou... To jsem ovšem zapomněla na svou spolubydlící, která si dala buzení na 7:15. A já bohužel neumím spát, když v pokoji někdo šramotí. No nevadí.

V 10 hodin jsme měli sraz před hlavní budovou. Věděla jsem, že pojedeme autobusem, ale nečekala jsem, že budeme mít objednaný autobus až přímo na ubytovnu. Nevím, proč jsem to nečekala, měli jsme jet na místo vzdálené přes 70 km, to by městským asi moc nešlo. A protože jsem tidsoptimist, jak říkají Švédové, stihla jsem to jen tak tak. (Tidsoptimist, neboli ‚časový optimista‘ je mírné, skoro až milé označení pro člověka, který chodí pozdě. Já sice nechodím pozdě, ale tady jsem si nějak zvykla všude chodit opravdu na tu nejposlednější chvíli.) Jedinou nevýhodou bylo asi to, že už jsem si moc nemohla vybírat místa v autobuse. Tak jsem ani nevybírala a využila toho, že jsme ani zdaleka nebyli plní, a sedla jsem si sama a k okénku. Rozmotala jsem sluchátka, zapnula Anetu a rozhodla se po cestě svůj spánkový defekt dostat na úroveň pouhého deficitu. Kupodivu se mi to docela dařilo.

Krátce po jedenácté jsme dorazili na místo. Vítala nás značka Helvettiin (Do Pekla). Dnes jsme totiž šli na výlet k Helvetinjärvi (Pekelnému jezeru). Říkám si, kam Finové na ty názvy jezer chodí? Ale pořád lepší než Střevo. Při vystupování z autobusu kolem nás prošla nějaká rodina s dětmi. Došlo mi, že ti lidé mluví česky. Otočila jsem se na Moniku, varovala ji a obě jsme raději hned přepnuly do finského modu.

Naše dnešní reitti (trasa) měla všehovšudy 4 km. Né! To jako fakt?! Jenom čtyři? Pozitivní zprávou ovšem bylo, že nám CIMO na dnešek poslalo i svačinky.

Nejprve jsme dostali půllitr vody a ovocné pitíčko. V poslední chvíli jsem se zarazila. Nesmím to otevřít! Proč? Protože si plním úkol číslo 60. Naštěstí se omezení vztahuje jen na pití. Na jídlo už nikoli. A tak jsem si mohla nabrat obloženou housku, banán a čokoládovou tyčinku. Proč nám ale poslali zrovna minttusuklaa (mátovou čokoládu)? Copak Finové nevědí, že nemám ráda minttusuklaa? No, ale pořád je to čokoláda, že jo, takže jsem se nakonec přemohla (a zas tak těžké to nebylo). Ale prostě obyčejná maitosuklaa (mléčná čokoláda) by byla mnohem lepší.

Když jsme nabrali zásoby, vyrazili jsme na okruh. Asi v polovině cesty jsme došli k jezeru, kde jsme začali ty bohaté zásoby zpracovávat. Většina účastníků výletu nadšeně fotila finskou přírodu a někteří statečnější se šli vykoupat. Já místo toho šla na průzkum a našla jsem zase takovou akorát skálu, na kterou svítilo sluníčko a moc dobře se tam sedělo, i když tam občas zabloudil nějaký Fin (a taky ta česká rodina). Pak jsem si uvědomila, že je to docela daleko od místa, kde byli ostatní. Navíc na břehu jezera nebyl signál, takže i kdyby odcházeli, Monika by mi nemohla dát vědět. Tak jsem se musela zvednout a jít se slunit trochu blíž.

Druhá polovina cesty už byla o něco zajímavější. Trasa totiž vedla přes bažinu, kde byl ještě ke všemu na jednom místě rozbitý ten dřevěný chodníček. Místo toho tam byly jen volně položeny tři klády, které se navíc hýbaly. Byla to trochu gymnastika, ale nikdo naštěstí do bažiny nezahučel. Když jsme se vrátili k autobusu, dostali jsme pokyn k nasednutí, protože na další část výletu jsme museli popojet.

Přijeli jsme k jakémusi statku, kde byli nějací milí staří lidé (nemám tušení, kdo jsou zač). Ti nám ukázali jezero, roztopili saunu a dokonce půjčili dvě loďky. Zatímco se ostatní saunovali nebo koupali, já šla na průzkum po okolních lesích. Ty čtyři kilometry u Helvetinjärvi mi fakt nestačily, zase se mi chtělo přemýšlet (a to mi při chůzi jde mnohem rychleji než vsedě) a taky – nebudu vám to zatajovat – mi byla zima, protože jsem se málo oblékla. Takže na nějaké sezení na břehu to úplně nebylo. Mohla jsem se sice schovat do chatky vedle té sauny, ale tam bylo tolik komárů, že jsem musela zvolit únikovou cestu.

Tentokrát jsem ovšem věděla, že na místě budeme až do 17 hodin, takže jsem se nemusela bát, že by odešli beze mě, stačilo si hlídat čas. Když se udaná hodina přiblížila, přesunuli jsme se na zahradu toho statku, kde jsme ještě chvíli čekali, než nám připraví večeři. Večeře byla dobrá, i když taková trochu alternativní. Rozumějte: vegetariánská. Pokud se nepočítají ryby. Vlastně nevím, jestli vegetariáni můžou ryby. Ale to je jedno. Já ryby rozhodně můžu. A taky spoustu zeleniny (měli fakt výborný okurkový salát). Po hlavním chodu přišel ještě dezert – finská palačinka s jahodovým a malinovým džemem.

Pak už jsme se zase pomalu sunuli do autobusu a nechali se s plným břichem a bez bolavých nohou odvézt zpátky.

Podrženo sečteno: dneska jsem chodila málo, studovala ještě méně, ale cpala jsem se dostatečně a v autobuse se mi dařilo i chvílemi usnout. Jak říkám: flákací den.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Úterý 19. 7. 2016 andrea 26. 07. 2016 - 20:47
RE(2x): Úterý 19. 7. 2016 cayenne 27. 07. 2016 - 07:05
RE(3x): Úterý 19. 7. 2016 andrea 27. 07. 2016 - 14:59