Středa 20. 7. 2016

20. červenec 2016 | 23.19 |


Dnes nám výjimečně výuka začínala už v 8:30. A já dorazila v 8:31. Už to se svým časovým optimismem trochu přeháním. Zítra vyrážíme v 8:20, takže já tam budu v 8:15, jinak si za trest zopakuji úkol 59!

Ráno jsme začínali literaturou. Dnešním tématem byly komiksy. Ehm. Komiksy. Tak ty zrovna jako moc nečtu. Protože, jak občas říkám, zatímco filmy mám ráda odpočinkové, literaturu naopak náročnější. Prvotním předpokladem pro náročnou literaturu je třeba to, že je tam víc textu než obrázků. Navíc – to musíme vzít v úvahu – komiksy v Česku nemají zdaleka takovou tradici (ani kvalitu) jako v některých jiných zemích, třeba ve Finsku. Takže finské komiksy paradoxně čtu víc než ty české. Nejraději mám asi Viivi a Wagner, i když by někdo mohl namítat, že je to příliš feministické. Proč? Protože Viivi je žena. A Wagner je její životní partner. A Wagner je prase. Jo, prase. To, co dělá chro chro. A Wagner taky dělá chro chro. A vyluzuje i horší zvuky. A chová se jako naprostý ignorant, místo aby Viivi pozorně naslouchal. Nemyslete si, že mám ten komiks ráda, protože se s Viivi ztotožňuji. Důvod je mnohem prozaičtější: humor postavený na rozdílech mezi pohlavími a stereotypech spojených s ženskými a mužskými rolemi ve společnosti je mi snadno srozumitelný. Na rozdíl od mnoha jiných finských komiksů, které mi zůstávají záhadou. Jinak mám ráda i komiks Kiroileva siili (Klející ježek), který je – jak název napovídá – založen především na hojném používání sprostých slov. Taky snadno srozumitelné. A pak ještě Fingerpori. Ten je založený na hře se slovy a především na dvojznačnosti některých vyjádření. To je Finův oblíbený komiks. Párkrát jsem se s ním kvůli tomu pohádala. Protože on nepochopil, že já to pochopila. Snad chápete, že mi nic nezkazí radost tolik, jako když mi začne vysvětlovat vtip, který jsem pochopila sama.

Tímto končím nezáživné okénko o komiksech a začnu vyprávět o odpolední hodině.

Jak jsem zmiňovala nějaké to nahrávání na video a tvorbu skečů, moje radost z toho, že jsem tomu (v pátek) unikla, byla předčasná. Ono to jenom patří do jiného předmětu. A ten jsme měli dnes odpoledne. Takže máme ve skupinách po čtyřech vymyslet nějakou krátkou scénku, předvést ji a nahrát na video. Štěstí je, že jsem do skupiny dostala docela dobré lidi. Předně Polku Martynu, díky které zjišťuji, že spolupráce v oblasti výuky a studia finštiny je mezi Prahou a Varšavou velmi úzká. (Aneb jak ona zná mé vyučující a já její. I některé spolužáky). Dále Rusa Artema, který studuje v Moskvě a na rozdíl od ostatních zdejších Rusů mluví s opravdu minimálním přízvukem. Nakonec ještě Ukrajinku Lilju, která mi z těchto tří lidí sice jako jediná není moc sympatická, ale nemůžu jí upřít aktivitu a nadšení pro věc, takže se mi mé předsudky celkem daří překonávat. Vtip naší scénky je založený na celkem jednoduché myšlence: kontrast mezi očekáváními a realitou. Lilja je vypravěč a kameraman. Artem je student finštiny ze zahraničí (což odpovídá skutečnosti), který přijel na letní kurz do Tampere. Já představuji Finku Päivi, která vystupuje v jeho představách. Päivi je naprosto typická Finka a v jeho představách také mluví velmi pomalu, jasně a spisovně. Martyna představuje Finku Raisu. Raisa je rodilá Tampereňanka, vůbec nevypadá finsky, mluví příšerně rychle a naprosto nesrozumitelným nářečím. Raisa je Artemův střet s tvrdou realitou. Na přípravu máme čas do pondělí, vzájemně si své výtvory budeme pouštět až příští týden, tak jsem zvědavá na tvorbu dalších spolužáků. Už jen proto, že hned dvě skupinky vymyslely, že svou scénku natočí v sauně...

Tímto končím další nezáživné okénko o natáčení videí a začnu vyprávět o mém odpoledním programu. Můj odpolední program původně obsahoval následující body: uklidit, učit se, odpovídat na zprávy, dávat dohromady věci, které jsem dosud nestíhala. Tady zase nastalo jisté odchýlení představ od reality. Realita byla taková, že jsem pár věcí, které v nejbližší době nebudu potřebovat (spacák, suvenýry) naházela do kufru, smutně konstatovala, že batoh stále smrdí kouřem, a nechala ho tam, kde je. Tím skončil ten úklid. Venku svítilo sluníčko. Jeden z mála opravdu letních dnů. No přece nezůstanu zavřená vevnitř!!!

Tak jsem vyrazila. Na výlet. Nejdřív jsem chtěla jet do čtvrti Viinikka, která je někde v polovině cesty mezi ubytovnou a Keskustori. V této čtvrti se totiž nachází vysoká koncentrace hezkých dřevěných domečků, které jsem si chtěla fotit. Jenže když jsem tam vystoupila a začala slídit po okolí, zjistila jsem, že obyvatelé těchto domečků jsou doma. A díky hezkému počasí jsou také všichni venku. Takže bylo trochu trapné bloumat okolo a fotit jejich domy. Takže jsem šla dál a doufala, že narazím na něco jiného zajímavého. Narazila jsem na Pahalampi. V překladu by to bylo něco jako Zlý rybník (?). Každopádně to byla jen taková obrovská, naprosto nefotogenická louže. Když už jsem ale začala rozebírat ten název, neodpustím si jednu lingvistikou odbočku. Jezero je ve finštině běžně označováno jako järvi. Lampi, které jste mohli vidět v názvu výše, označuje malé jezero, jezírko. Slovník dokonce nabízí poetický překlad ‚tůň‘. Podle finské Wikipedie je hranicí průměr 200 m. Pokud je vodní plocha větší, je to järvi, pokud je menší, je to lampi. Zajímavé je, že nemají žádné speciální slovo pro ‚rybník‘ (tj. uměle vytvořenou vodní nádrž, která byla postavena za účelem chovu ryb). Příčina je celkem jasná: ve Finsku se rybníky prostě nestavěly. Proč taky, když můžou chovat ryb, kolik je libo, ve svých 180 tisících jezerech? Nicméně pro Čechy to potom může působit problémy, když by Finům chtěli nadšeně vyprávět o Rožmberku nebo Světě. Slovník nabízí řešení: před slůvko lampi přidejte ještě kala (ryba), vznikne tak kalalampi (rybná tůň). Když jsem ovšem udělala krátký tutkimus (výzkum), jak se postupuje v praxi (v překladech beletrie), zjistila jsem, že ‚rybník‘ je běžně překládá jen jako lampi, ačkoli třeba takový Rožmberk je osmkrát větší než Iidesjärvi (to je nejbližší jezero asi kilometr od ubytovny). Kdo se v tom pak má vyznat?!

To jsem ale zase skončila úplně někde jinde, než jsem chtěla. Nejen na výletě, ale i ve svém vyprávění. Takže. Když jsem zjistila, že tamtudy cesta nevede, byla jsem nucena kapitulovat. Odmávla jsem si další autobus a popojela na Keskustori. Tam jsem nasedla na trojku, která mě měla zavést na místo, jež jsem si vybrala za svůj příští cíl. Byl to takový záliv kousek za Pispalou, podle mapy fajn místo na procházku po břehu jezera. Podle mapy možná. Mapa mi ovšem neukázala, že ve skutečnosti je to tam jedno velké staveniště. Pořád jsem se nemohla odhodlat z autobusu vystoupit, až jsem dojela na konečnou. Trasa končila u jednoho sídliště. Řekla jsem si, že si udělám krátkou procházku a příštím autobusem pojedu zpátky. Sídliště je mně dobře známý pojem, když jsem na jednom vyrostla. Jenže ve Finsku i pojem ‚sídliště‘ dostává úplně nový rozměr. Jistě, paneláky tu mají taky. Ale mnohem dál od sebe. A plocha mezi nimi není jen beton, nýbrž také zeleň. No dobře, i v tom ghettu, kde jsem vyrostla, byly nějaké snahy o zeleň. Jenže ty tři ubohé borovičky, co jsme měli za barákem, se vůbec nedávají srovnávat s těmi nejméně deseti vzrostlými borovicemi tady, které mezi sebou schovávaly i několik bříz. A – což mě dostalo asi nejvíc – mezi paneláky taky měli plácek s nasekaným dřevem a grilem. S grilem. Proč my taky neměli za domem gril? (Protože by ho nějaký romský spoluobčan záhy odnesl.)

Další autobus přijel a já se nechala odvézt zpátky do centra. Místo na Keskustori jsem ovšem vystoupila už v Hämeenpuisto (Hämeský park). Toto místo trochu připomíná Karlovo náměstí. Velikostí sice ne, ale tím, že jde vlastně o dvě souběžné ulice, mezi kterými je park. Přiznám se, že se mi v hlavě ozýval pochybovačný hlas, jestli bych toho svého nesmyslného popojíždění sem tam neměla už nechat a jet se raději na ubytovnu učit. Naštěstí jsem ho zvládla umlčet. Z Hämeenpuisto jsem se dostala do Näsinpuisto, který pro změnu připomíná naší Letnou. Rozhodně ne rozlohou, ale tím, že je taky na kopci (a nabízí hezký výhled), je tam nějaký zámeček, lavičky, altánky, sochy, štěrkové cestičky křížem krážem a samozřejmě spousta Finů užívajících si volné slunečné odpoledne. Teprve tam jsem si vzpomněla, že jsme v Näsinpuisto vlastně byli při naší březnové cestě do Tampere. A byly tu ty malinkaté sošky, které jsem si fotila. Chtěla jsem je znovu najít, ale zmizely. Buď jsou tak malé, že jsem je tentokrát přehlédla, nebo už je zrušili. Z Näsinpuisto jsem zabloudila na místo zvané Tallipiha (talli je ‚stáj‘, piha znamená ‚dvůr‘) – jde o nějaké staré domečky s muzeem a obchůdky. Dnes už jsem nestihla otevírací dobu, ale musím tam vyrazit ještě jednou, protože tam mají suklaapuoti (krámek s čokoládou). Místo toho jsem ale zjistila, že poslední víkend v červenci tam bude nějaký středověký festival, na který bych docela ráda vyrazila. A protože ten víkend budu po Tampere provádět hned dvakrát, rozhodně se to hodí jako tip na program.

Z Tallipiha jsem zabloudila k továrnám. Počkat, vždyť tady to znám! Zuzka už nás okolo továren několikrát provedla. Vždycky to ale bylo tak rychlé, že jsem to nestihla zaznamenat a pořád si nepamatuji, kde co vlastně je. Budu se tam muset někdy vydat na vlastní pěst a pořádně to prozkoumat. I tam jsou totiž muzea a obchůdky a... stejně tam nic nekoupím, jak se znám, ale můžu se jít aspoň podívat.

Od továren už to bylo jen kousek na Keskustori. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že autobus mi odjíždí za tři minuty. Samozřejmě jsem ho nestihla. Na další jsem musela čekat 30 minut. Měla jsem nachozeno už pár kilometrů, začínala jsem mít hlad a poblíž byl ten krám, kde jsem si koupila už zmiňovanou zmrzlinu s příchutí bílé čokolády a salmiakki. Taková situace měla jen jedno řešení. Hádáte správně. Přesto se musím přiznat, že to nakonec nebylo úplně ono. Prostě si zmrzlinu víc vychutnám, když na ní jdu s někým dalším.

Na ubytovnu jsem se vracela s dobrým pocitem. I když se můj dnešní výlet zpočátku moc nedařil, nakonec jsem narazila na pár zajímavých míst a získala pár nápadů, kam vyrazit příště. Postupně se s Tampere seznamuji a objevuji jeho krásy. Asi tu letos nestihnu navštívit všechno, co bych chtěla, ale určitě tu nejsem naposledy.

Jak tu tak píšu ten zápis, poslouchám přitom hudbu a najednou mi tam začne hrát reklama. Nějaký veselý panáček si zlehka vykračuje po světě, hladí všechny věci, které potká, a prozpěvuje si laina, laina, laina, laina... Docela mě to pobavilo. Když to slyší Čech, má nejdřív pocit, že si onen veselý panáček něčeho šlehnul. Pak mi došlo, že si to musím přeložit. Aha, on si ten panáček vlastně prozpěvuje půjčka, půjčka, půjčka, půjčka. Chápu, z takového množství půjček by mi taky začalo strašit ve věži...

Teď už ale končím. Musím se připravit na zítra a taky jít nějak rozumně spát. Hyvää yötä!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář