Sobota 23. 7. 2016

23. červenec 2016 | 22.58 |

Tentokrát s trochou finské historie

Můj první a jediný kompletně volný den ve Finsku. Volný ve smyslu, že nemáme žádný (doprovodný) program v rámci kurzu, ale neměla jsem naplánované ani žádné setkání s někým. Celý den jen pro sebe. Začala jsem samozřejmě tím, že jsem se válela až do osmi. Na snídani jsem se vyvalila dokonce až v devět a díky neschopnosti se rychle rozhodnout (a taky díky mému časovému optimismu, kterého jsem se dosud nezbavila) jsem autobusem do centra dojela až skoro v jedenáct. Na druhou stranu nebylo kam spěchat, no ne?

Když jsem vystoupila v centru, samozřejmě začalo pršet. Teda spíš "pršet". V Tampere pozoruji takový zajímavý úkaz. Totiž že tu dost často prší tak jemně, že to skoro za déšť ani považovat nelze. Jen takové mžení. Možná jen zvýšená vlhkost vzduchu. Každopádně si říkáte, že to je jen maličko, že se kvůli tomu nebudete obtěžovat vytahovat deštník. Jenže i při téhle maličkosti vám navlhne oblečení a, což je nejhorší, zůstávají vám kapky na brýlích, takže pak vidíte ještě větší ... nic ... než obvykle.

Za těchto podmínek jsem prošla kolem továren a dostala se k budově zvané Vapriikki. Jde o bývalou továrnu, která dnes slouží jako muzeum. A protože je to budova rozlehlá, je tu hned několik různých výstav, některé stálé, některé dočasné. Přišla jsem k pokladně a zeptala se, jestli dostanu studentskou slevu, i když mám mezinárodní průkazku. Pokladní zahlaholil, že mezinárodní průkazky u nich platí. Ani se nedivil, proč mluvím finsky, i když mám mezinárodní průkazku. Vlastně se na ni skoro ani nepodíval, protože by jinak zjistil, že na přední straně, kterou jsem mu ukázala, je datum platnosti prosinec 2013. To by se v Česku nestalo, tam jim musím svou průkazku vložit do rukou a trpělivě počkat, až si ji otočí, odklopí průhledný obal na studentské kupony (které mám už celkem čtyři, protože je na rozdíl od svých spolužáků nevyhazuji) a pečlivě si zkontrolují samolepku prodlužující platnost karty vždy o další rok. Je tam prosinec 2016. V pořádku.

Dostala jsem samolepku, která slouží místo vstupenky, přilípla si ji na popruh u tašky a vyrazila jsem na průzkum.

Byla jsem trochu ztracena, takže i když jsem chtěla začít u výstavy drahých kamenů, zabloudila jsem nejprve k výstavě o historii Tampere. Což se ukázalo být mnohem lepším. Výstava totiž popisovala vývoj oblasti od pravěku až po současnost. (Ve skutečnosti jen po rok 2006.) Tak jsem se například dozvěděla, že město založil roku 1779 švédský král Gustav III. (jeden z mých oblíbenců, vládl v letech 1771 – 1792). Oblast sice byla osídlená už předtím, ale král tu plánoval vybudovat plnohodnotnou obchodní osadu. Když ovšem místo navštívil a poznal krásu přírody v okolí Pyynikki, rozhodl se, že vybuduje rovnou město. Správné rozhodnutí. Město se začalo vyvíjet hlavně v 19. století s rozvojem průmyslu. Překvapilo mě, že i Tampere zasáhl ničivý požár, a to roku 1865 (Turku vyhořelo roku 1827 a kvůli tomu se univerzita přesunula do Helsinek). V 60. letech 19. století, pokud se dobře pamatuji, také vznikla první železnice, která vedla z Tampere do Hämeenlinny. Asi nejvýraznější stopu v historii města zanechala finská občanská válka, o níž se ještě zmíním později. Stopu v oblasti kultury, zejména 70. a 80. letech 20. století pak zanechali představitelé hudebního žánru, kterému se říká Manse-rock (Manse už jsem vysvětlovala). Zřejmě nejznámějším z těchto hudebníků je Zuzčin oblíbenec Juice Leskinen. (Já mu ještě moc na chuť nepřišla, ale třeba se to časem změní.) Jak jsem pochopila, průmysl už ve městě nehraje zrovna prim, v 21. století se z Tampere stává především středisko vzdělání (vysoké školství se tu rozvíjí od 60. let) a výzkumu, zvláště v oblasti medicíny.

Jak už jste asi pochopili, výstava mě zaujala. Tak moc, že jsem u ní strávila víc času, než jsem původně chtěla, což se záhy ukázalo jako trochu problém. Nicméně z této výstavy jsem se plynule dostala k další, která nesla název "Tampere 1918". Uvedený rok nikoho nenechává na pochybách, co se tehdy dělo. Přesto to pro jistotu shrnu. Do roku 1917 bylo Finsko součástí Ruska. Tampere bylo střediskem průmyslu, žilo tu nejvíce dělníků v celém Finsku a, což mě trochu překvapilo, Tampere bylo také do jisté míry městem žen, takže šlo především o dělnice. (Tohle jsem se dozvěděla ještě na té předchozí výstavě.) Není asi divu, že chudí dělníci samozřejmě sympatizovali s bolševiky. Jenže po osamostatnění Finska v prosinci 1917 (Finsko uplatnilo své právo národa na sebeurčení, které komunisté prosazovali) se do čela státu dostal maršál Mannerheim a jeho vojáci, v Německu vycvičení tzv. jääkärit (myslivci). Ti měli o budoucnosti Finska úplně jinou představu než dělníci v Tampere, a tak se utvořily dvě frakce – rudí (dělníci) a bílí (Mannerheim a spol.) A vypukla občanská válka. Rudých bylo početně více (pokud se dobře pamatuji), ale ve svých řadách měli především obyčejné dělníky a mnoho žen. Bílí byli sice početně v nevýhodě, ale Mannerheim měl dlouholeté zkušenosti z působení v carské armádě a jääkärit v Německu prošli kvalitním vojenským výcvikem. Válka trvala asi čtyři měsíce (od ledna do května), ale o výsledku bylo rozhodnuto prakticky už ve chvíli, kdy Tampere (bašta rudých) padlo do rukou bílých asi v polovině března. Válka to byla hodně krvavá. Po dobytí Tampere tu bylo popraveno až 2000 rudých. Chápala jsem, proč u vstupu do této výstavní místnosti visí cedule, že dětem do 13 let se vstup nedoporučuje. Fotky zničených domů a zastřelených zajatců působily dost tísnivě i na mě. Šokovalo mě i zjištění, že ve válce bojovaly i děti, chlapci ve věku 13 – 15 let. Jen v Tampere jich za ty tři měsíce zahynulo 24.

Nechme teď historii chvíli spát. Když jsem si prošla výstavu o občanské válce, dostala jsem se konečně k těm hledaným drahým kamenům. Ačkoli nejsem žádný znalec, nemůžu popřít, že ty barvy na mě působily. Skoro až magicky. Jako jeden z divů přírody, protože mi to hlava nebere, jak může vzniknout něco tak nádherného. Bohužel v této části chyběly popisky v angličtině (otázkou je, jestli by mi pomohly) a já musela konstatovat, že moje úroveň finštiny na tohle nestačí, především kvůli dost specifické slovní zásobě. Navíc musím přiznat, že už jsem začínala být unavená a taky jsem měla hlad. Blížila se 13. hodina a já od snídaně nic nejedla.

Přesunula jsem se do vyšších pater a dostala se na výstavu o finském hokeji. Věřím, že mezi čtenáři se najde nemálo těch, které by taková výstava zajímala, já ji ovšem proběhla docela rychle. Následně jsem se dostala k výstavě fotografií. Ukázalo se, že jde o vítězné snímky ze soutěže o nejlepší fotografii přírody za rok 2015. Soutěžilo se hned v několika kategoriích: savci, ptáci, hmyz, krajina, lidské zásahy do přírody, příroda-umělkyně apod. Například vítěznou fotografií v kategorii ‚lidské zásahy do přírody‘ byl snímek uhořelého ptáka, zřejmě orla. Mým osobním favoritem byla krásná fotka kapek deště zachycených v pavučině. Musím ale uznat, že i absolutní vítěz celé soutěže, fotka s názvem "Mami, počkej", na mě udělala dojem.

mami

Od fotografií jsem se přesunula k výstavě panenek a jiných hraček, ale ani té jsem nevěnovala moc pozornosti. Někteří z vás vědí, že mě panenky zrovna nikdy moc nebraly. A taky už se ozýval ten hlad.

Konečně jsem našla přírodovědecké muzeum. A jestli jsem si myslela, že nejdéle za čtvrt hodiny budu mít prohlédnuto a vyrazím na oběd, šeredně jsem se mýlila. Vycpaná zvířátka jsou samozřejmostí. U vchodu mě ale překvapila vitrína s kostrami a výzvou, abych zkusila hádat, jakému zvířeti která kostra patří. Přiznávám bez mučení, trefila jsem jen dvě (z asi 10). Pak jsem tam našla dotykovou obrazovku, která zase ukazovala stopy jednotlivých zvířat a dávala možnost hádat. Nevedla jsem si o moc lépe. Ovšem dotykové obrazovky se mi moc líbily. V jedné části třeba měli přehled bobulí, které se vyskytují ve finské přírodě. Praktické bylo především pečlivé rozlišení těch, které jsou jedlé, a těch, které jsou sice taky jedlé, ale jenom jednou. Kupodivu se mi tam ale nepodařilo dopátrat podobné dělení pro houby. Samozřejmě jsem si pořídila obrázek vycpaného losa a v další místnosti také medvěda. Musím říct, že mě překvapilo, že ten medvěd byl menší. Los je zkrátka ohromné zvíře. V jedné části jsem našla deset lahviček a možnost si ke každé z nich přičichnout a hádat, co to tak krásně voní. Nápovědou mi byly obrázky, ale dokázala jsem aspoň rozlišit, jestli jde o jehličnatý, listnatý nebo ovocný strom. A byl tam také dehet. Nemůžu si pomoct, dehet mi pořád smrdí (nebo voní?) jako kouř. Ale takový zvláštní, přírodní kouř. Vlastně mám pocit, že můj batoh si z lesa přinesl podobnou pachovou stopu. V každém případě je to lepší než těžký zápach cigaretového dýmu, ale i tak se při balení budu bát, že mi věci, které do batohu uložím, trochu načichnou. Balení je ale ještě daleko. V muzeu jsem měla možnost si i vyzkoušet na dotek srst různých zvířátek a zaujaly mě i pytlíčky, které byly naplněné tak, aby představovaly váhu různých zvířat. V závěru výstavy byl kvíz: co jste se u nás naučili? No jasně, že jdu do toho! Hm, 5 z 10. Ale na to, že to bylo finsky, takže jsem ne vždy rozuměla otázce nebo všem nabízeným možnostem, to je docela ucházející.

los

Další výstavy už jsem prostě nezvládla. (Bylo tam ještě něco o poště, médiích a finské hudební skupině Hurriganes.) Byly skoro dvě, já už šilhala hlady a to nebylo jasné znamení, že je na čase zajít si něco koupit. Nakonec jsem skončila v Lidlu, koupila si dvě housky a mozzarelou a rajčaty na okamžité zakousnutí a pak ještě pár věcí na doplnění zásob potravin na ubytovně. Abych se s nákupem nemusela tahat po městě, vrátila jsem se a dala si na pokoji hodinovou pauzu. Pak jsem do centra vyrazila znovu.

Má druhá cesta vedla především do místního obchodu se suvenýry. Jako bych tam snad mohla najít něco, co jsem ještě neviděla a co by se mi líbilo tolik, že bych si to koupila. Nenašla. Vlastně jednu věc jsem si dnes koupila, ale to bylo ještě v muzeu – připínáček s finským lvem. Na tašce nosím takový malý s českou a švédskou vlajkou (který jsme dostali při návštěvě ambasády) a chtěla jsem mít i něco na propagaci Finska. Teď se mi to splnilo. Nejdřív jsem přemýšlela o finské vlajce, ale lev se mi nakonec zdál lepší. Je to znamení jen pro zasvěcené.

Chtěla jsem jít nakupovat dál, vymést pár blešáků nebo antikvariátů, ale všechno mi tu mezitím zavřeli, protože v sobotu po 15. hodině už se neprodává. Tak někdy v týdnu. Místo toho jsem si usmyslela, že se půjdu projít do arboreta. Autobus mi samozřejmě ujel, a tak jsem si řekla, že nebudu líná a půjdu tam z centra pěšky. No jo, jenže dnes se v Tampere koná hudební festival Tammerfest, který mi bohužel stál v cestě. Mělo mi to dojít už ve chvíli, kdy se kolem mě začalo motat víc lidí a já neomylně začala větřit alkoholové výpary. Pořád jsem ale doufala, že místo konání festivalu třeba nějak obejdu... Neobejdu. Když jsem došla až k závorám hlídaným pány s policejními uniformami, musela jsem rezignovat. Tou dobou už mi taky začínala pořádně třeštit hlava a hlasitá hudba tomu rozhodně nepřidávala. Naštěstí jsem se na Keskustori vrátila akorát ve chvíli, kdy tam přijížděla moje dvanáctka.

Celá spokojená jsem si odpípla kartičku u řidiče a jala se hledat vhodné místo k sezení. Chtěla jsem někam dozadu, ale najednou mě udeřil do nosu zápach dlouho nemytého těla. Zdroj jsem neomylně identifikovala v opodál sedícím postarším pánovi. Dobře, tak tady ne. Místo toho jsem zahučela na první sedadlo za prostředními dveřmi a doufala, že místo u dveří mě zachrání před nejhorším. V tu chvíli se onen pán zvedl a přesunul se víc dopředu (= blíž ke mně). Né! Co to proboha dělá?! Bolela mě hlava a teď se mi k tomu začal zvedat žaludek. Vyrazili jsme. Snažila jsem se dýchat přes mikinu. Na další zastávce přistoupily dvě rozjařené a velmi spoře oděné Finky. Kam jsem se to jenom dostala? Na další zastávce přistoupila matka s kočárkem a řvoucím dítětem. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. 17 minut. Tak dlouho trvalo mé utrpení, než jsem konečně vystoupila u kraviček.

V kuchyni jsem potkala Moniku. Chtěla jsem si dát kakao, ale zapomněla jsem si koupit mléko a její už došlo. Svalila jsem se na gauč a začala si stěžovat. Pak jsem začala vyšilovat. Nestíhám nic připravit na srpnovou cestu! Pořád ještě nemáme ubytování (až na jednu výjimku). A taky pořád nevím, co si počnu s Finem, až sem za týden přijede. Nakonec jsem se ale rozhodla řídit Moničinou radou a neřešit to. Příležitostí k propadnutí panice či šílenství budu mít ještě dost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sobota 23. 7. 2016 hroznetajne®pise.cz 24. 07. 2016 - 14:42
RE: Sobota 23. 7. 2016 metalistka 25. 07. 2016 - 21:59