Neděle 24. 7. 2016

24. červenec 2016 | 23.36 |

Výlet do Turku! A Naantali.

Nastal den T. Nebo Å. Záleží, jestli to chcete finsky nebo švédsky. Jinými slovy: výlet do Turku (Åbo). Měla jsem z toho poněkud smíšené pocity. Před odjezdem do Finska jsem se do Turku hrozně těšila. Na kurzu v Tampere jsem se trochu zamilovala do města továren a na nejstarší finské město jsem jaksi pozapomněla. Musím se přiznat, že jsem rozhodně neodjížděla s takovým nadšením, jak by se možná dalo očekávat. Ale očekávání, to je přesně to, co v ten dnešní den vzalo kompletně za své.

Začnu už ranní cestou k autobusu. Ta se opět neobešla bez jistého adrenalinu. Onnibus odjížděl v 7:50. Říkala jsem si, že vyrazíme na sedmou a bude to v pohodě. Jasně, jenže je neděle. Takže normální autobus (naše dvanáctka) začíná jezdit kdy? V 9:30! Místo toho jezdí autobus 4Y, který ale samozřejmě má zase úplně jinou trasu. A protože jsem ráno neměla čas se na to ještě jednou podívat, zapomněla jsem, na který autobus máme v centru přestoupit. Naštěstí jsme věděly, že z té zastávky, kde jsme v centru nastupovaly, pojedeme už prakticky pořád jenom rovně. Z prvního busu jsme vystoupily po třech zastávkách, když náhle zahnul doprava. Naštěstí zastávka byla hned za rohem, takže jsme se stihly vrátit na "naši" ulici a pokračovaly jsme dalším. Tentokrát jsem si pro změnu nebyla jistá, na které zastávce vlastně máme vystoupit. Tak jsme si řekly, že pro jistotu vystoupíme o jednu dřív a dojdeme to. Jistě. Pohoda. Akorát to "o jednu dřív" znamenalo vystoupit uprostřed staveniště, kde byl zrovna uzavřený chodník, takže jsme zůstaly trčet uprostřed silnice. Naštěstí to za provozu v neděli ráno nebylo nic dramatického.

Na nástupišti Onnibusu jsme se sešly i s ukrajinskou Liljou, které jsme s Monikou vzaly nějaké tašky. Jak jsem zjistila, Lilja na podzim nastupuje na magisterské studium na turkuské univerzitě, takže se tam po kurzu prakticky stěhuje a tohle byla dobrá příležitost, jak si tam už předem může odvézt nějaké věci.

(Mimochodem to její studium potrvá nejméně dva roky, což znamená, že pokud já příští rok na podzim pojedu na Erasmus, s nejvyšší pravděpodobností se tam sejdeme.) Samotná cesta probíhala v pohodě. Přestože jsem šla spát v jednu a vstávala v šest, spát v autobuse jsem nedokázala.

V Turku jsme vystoupily u hotelu Caribia, což je mně už dobře známé místo. Tam nás přišel vyzvednout zbytek skupiny: tři spolužáci z Prahy (kteří s námi byli před týdnem v lese) a s nimi ještě moje estonská kamarádka Marili, se kterou jsem byla na letním kurzu v Turku před dvěma lety. Musím říct, že jsem Marili po té dlouhé době velmi ráda viděla a zvládly jsme spolu povídat skoro celou cestu na Kauppatori a pak až do Naantali, což byl náš první dnešní cíl. Marili se má dobře. Ve studiu je o rok napřed, takže magistra bude dodělávat příští rok. Zvažuje doktorské studium. A taky cestu do ČR a do Prahy, nejspíš v prosinci. Doufám, že to vyjde, ráda bych ji po Praze provedla. A někdy se třeba dostanu já za ní do Tartu. Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že Marili byla na tamperském kurzu loni. Navíc jedna z jejích spolužaček je tu teď se mnou, i když se s nikým nebaví. Stejně jako moje spolubydlící Lilja. Je to zvláštní, že Marili je upovídaná a naprosto skvělá, zatímco ty dvě Estonky v Tampere jsou ještě asociálnější než já (a to už je co říct!). Samozřejmě jsme zdrbly i vyučující a srovnávaly program. Například loni v rámci kurzu také byl výlet do přírody, ale tehdy lilo jako z konve celý den, takže polovina studentů potom onemocněla. Měli jsme tedy štěstí, že letos počasí vyšlo naprosto dokonale.

Když jsme dorazili do Naantali, chvíli jsme se procházeli po nábřeží a pak jsme zamířili do nedaleké kavárny (máme v týmu jednoho kluka, proto to -i). Rozhodli jsme se, že je na čase být ‚ryč bič‘. Neboli rich bitch. My jsme totiž rich, protože máme apuraha (stipendium) od CIMO, které je potřeba řádně rozfofrovat. A bitch? No, v každém případě jsme retardi, to už je stanovená diagnóza, i když jsem nucena konstatovat, že já jsem ve srovnání s kolegy skoro nesnesitelně normální. A když vám tady začnu vykládat o tom, kdepak je ten Väinö?, asi nebudete vědět, o co kráčí. A to jsem radši přeskočila tu část, jak jsme lezli Posancce do zadku. Posankka je sama o sobě dost šílená věc. Ale u Finů se to dá čekat. Posankka je ve skutečnosti kombinace dvou slov: possu (prase) a ankka (kachna). A ona je to taky kombinace těchto dvou zvířat. Na naši obranu můžu říct, že Finové (a možná i ti střízliví) zkoušejí Posancce lézt do zadku běžně, takže my jen kopírujeme místní vzory.

posankka

No, kdo by nešel prozkoumat takhle krásnou p... zadnici :-)

To jsem zase někam utekla od naší ryč bič návštěvy kavárny. Taková návštěva zkrátka vypadala tak, že jsme zapomněli na to, že jsme chudí studenti z postkomunistických zemí, a místo toho jsme se rozhodli si to pořádně užít a nehledět na nic, ze všeho nejméně na finské ceny. A tak jsem si dala kakao za 4 eura. S pořádnou náloží šlehačky. (Která byla to nejlepší, protože samotné kakao udělali z odtučněného mléka, což je jenom obarvená voda. Dost mě to zklamalo, protože loni jsem měla kakao sice jenom za 3 eura, ale bylo mnohem lepší.) Spolužáci si dali kávu, zákusky, já ještě vytáhla zbytky salmiakki čokolády, pořídili jsme si foto, vysvětlili jsme Marili, co znamená moržovať, a z nějakého důvodu jsme začali filozofovat o cecíkách. Teď zpětně si říkám, jak jsme k tomu jenom mohli dojít? A to ještě nebylo to nejhorší. Chvíli jsme v rozhovoru došli i k tématu, pro jehož demonstraci si vypůjčím nedávno nabytý poznatek o podobnosti slovenského výrazu chcela s jedním českým, který vznikne záměnou jediné samohlásky. Konkrétně vám ale demonstruji raději jinou část naší diskuze.

- Já bych chtěla Fina s loďkou.

- Nebo loďku s Finem.

- A co Fina bez loďky?

- Jo, to by bylo nejlepší!

- Ale počkej, Fin s loďkou je praktičtější. Ono by to mohl být zároveň Fin s domem a Fin se saunou... Těžko budeš mít loďku s domem a loďku se saunou.

- A já si koupím celé Finsko! Za apuraha od CIMO.

Z kavárny jsme se vydali na pláž, kde se část výpravy šla koupat, zatímco ta druhá (v níž jsem byla i já) pořizovala další retardované fotky. A někteří sockaři, kteří nejsou dostatečně ryč bič tam taky zkonzumovali své svačiny. Když jsme byli po obědě, byl čas na dezert. JÄTSKI! (Zmrzka!) Bylo vidět, že Naantali je turistická oblast. Místo obvyklých 3 eur tu chtěli hned 3,30 a ještě k tomu jsem dostala menší porci než před týdnem u tamperských továren. Zrada. Přesto jsme se šli ještě chvíli usadit na molo a holky ostřížím zrakem prozkoumávaly přístav a hledaly nějakého vhodného Fina s loďkou (a bez manželky). Já si s hrůzou uvědomila, že je 15 hodin, a musela jsem začít překopávat plán.

Totiž plán byl takový, že v 10 h přijedu do Turku, pojedu se spolužáky na výlet do Naantali, ve 14 h se vrátím, sejdu se s Johannou (mou první hostitelkou přes Couchsurfing) a nakonec od 17 h věnuji ještě chvíli Finovi. To byl plán.

Realita byla taková, že mi Johanna už v sobotu napsala, že v neděli hodlá dlouho vyspávat, takže se raději domluvíme až podle toho, jak bude situace vypadat, abychom se na tu 14. hodinu zbytečně předem nevázaly. Skončilo to tak, že jsem jí napsala zprávu, že už ten sraz nestíhám, takže se bohužel uvidíme někdy jindy. Naštěstí Johanna jede na podzim na Erasmus do Brna, takže budeme mít ještě dost možností.

Kvůli Mikkovi jsem v 15:30 své spolužáky opustila, abych se včas dostavila na místo setkání. Na jeho přání jsme se měli sejít před budovou Fennicum, kde jsem před dvěma lety studovala a kde jsme se tehdy poprvé sešli, protože v té době jsem toho z města o moc víc neznala. Přiznám se, že u Fennica mě zachvátila nostalgie. Vypadá to tam úplně stejně. A jsou to už dva roky. Tolik věcí se za tu dobu změnilo.

K mému neskonalému údivu Mikko přijel asi o pět minut později. Ptal se mě, jestli mi došla zpráva. Ne, nic jsem nedostala. Sakra, chcete mi říct, že mi ten mobil zase nefunguje?! Doufala jsem, že když jsem dostala zprávu od Finky, u které jsem spala tu noc před kurzem, problém je vyřešen. Zřejmě není...

Mikko rozhodl, že zajdeme na kávu. Neprotestovala jsem. Od příjezdu do Finska jsem měla vlastně jenom jednu. Samotnou mě to překvapilo. Letos tu tomu finství nějak vzdoruji, do sauny jsem třeba nešla ještě ani jednou. Káva byl sice dobrý nápad, ale obtížně proveditelný, když všechny kavárny v neděli zavírají v 16 nebo v 17 hodin. Naštěstí jsme našli jednu, která měla do 18 h. Dala jsem si latté se čtyřmi lžičkami cukru. Ta koncentrovaná černočerná káva, kterou si dal on, by mě totiž zabila.

Z kavárny jsme se šli projít po nábřeží Aurajoki a osnovali jsme plány na jeho návštěvu Tampere příští sobotu. Vymyslela jsem, že bychom si mohli něco uvařit, a Mikko měl hned jasno: budou bramboráky! Po nábřeží jsme pomalu došli až do přístavu, kde jsme se rozloučili, a já nasedla do zpátečního autobusu.

V autobuse jsem se sešla s Monikou a ukrajinskou Liljou. Doufala jsem, že budu mít vedle sebe volno, ale řidič oznámil, že autobus je vyprodaný, takže jsem se ještě rychle stěhovala vedle Moniky. Tentokrát se nám oběma podařilo aspoň na chvíli usnout. Do Tampere jsme dorazily v půl jedenácté. Lilja ovšem nemá kartičku na autobus, tak jsme si s Monikou řekly, že ji nenecháme samotnou, a daly jsme si ještě večerní 3,5 km dlouhou procházku zpátky na ubytovnu.

Cesta nám ubíhala docela rychle mimo jiné proto, že jsme zase drbaly všechny okolo. Tak jsem se například dozvěděla, že Anna, ta hloupoučká dívenka, se kterou jsem loni bydlela v Kuhmo a kterou jsem podezřívala, že neumí finsky ani anglicky a málem jsem se kvůli ní začala učit rusky, je Liljina spolužačka. Podle Lilji nejlepší ze třídy. A-ha. Dále jsem zjistila, že největší záhadou, kterou se spolužáci na kurzu snaží rozluštit, je to, kdy a hlavně co moje spolubydlící Lilja vlastně jí. Tak jsem jim prozradila, že si nakoupila plastové příbory a ze supermarketu si nosí hotová jídla, především saláty, které pak konzumuje na pokoji (v posteli!). Když si chce třeba uvařit kafe, chodí do kuchyně brzy ráno, než se ostatní probudí. Pravda, on ji totiž nikdo kromě mě nevídá, protože – jak už jsem zmiňovala – prakticky nevychází z pokoje. Spí a vyšívá. Nebo vyšívá a spí? Druhá Estonka, Birgit, bydlí pro změnu s ukrajinskou Liljou, a také prakticky nevychází z pokoje. Navíc každý den spořádá celý pytlík chipsů, což se mi vzhledem k její tělesné konstituci ("prostorově výraznější" je v jejím případě opravdu silný eufemismus) nezdá jako šťastné rozhodnutí. Když jsme vyčerpaly téma Estonek, ukrajinská Lilja nadhodila otázku "Tak o kom se budeme bavit teď?" Já odpověděla dvěma jmény: Vika (Ruska) a Rodolfo (Ital). Zřejmě jsem trefila hřebíček na hlavičku. Další horké téma tohoto kurzu. Ostatně to, že jsem si něčeho všimla i já (která jsem jinak vůči takovýmto věcem úplně slepá), už je důkazem toho, že vztah mezi nimi opravdu není jen na úrovni ‚spolužák z kurzu‘. Všichni jsme zvědaví, kam se to vyvine dál.

Krátce před půlnocí jsem se dostala na ubytovnu. Jak jsem ale byla rozjetá a taky trochu vyspalá z autobusu, opět mi nešlo usnout. A zítra vstávání na výuku. Třetí týden a už začínám pěkně lenivět...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře