Úterý 26. 7. 2016

26. červenec 2016 | 22.22 |


Na dnešním dni nebylo nic moc výjimečného. Ráno jsme měli poslední hodinu literatury. Dnes jsme si hráli na porotu, která má udělit literární cenu. Rozhodnout jsme se museli ovšem pouze na základě krátké ukázky (prvních několika stran) hodnoceného díla. Nejprve jsme vybírali vítěze ve skupinkách po čtyřech, pak se body měly sečíst, aby nám z toho vyšel jeden absolutní vítěz. A tak se nám samozřejmě stalo, že ze čtyř hodnocených děl vždy dvě a dvě měla úplně stejný počet bodů. Důležitější ovšem bylo, že jsem získala další tipy na zajímavá díla, která bych si chtěla přečíst. Předně si potřebuji doplnit mezery v četbě děl Kariho Hotakainena, současného finského autora, který se ve svých románech často zaměřuje na mužské problémy, čímž se snaží působit trochu jako protipól feministické literatury. Je to zvláštní, ale mně se jeho tvorba začíná líbit čím dál víc. Možná proto, že feminismem začínám být trochu přesycená. A taky si musím udržet svůj pohled neutra.

Odpoledne jsme měli další kurz o helsinském slangu, dnes zejména slovní zásoba. Tak jsem se nestačila divit. Sloveso tsekata je ještě docela v pohodě (od angl. check, ostatně něco můžete ‚čeknout‘ i v češtině). Venttaan sporaa už byl trochu oříšek, ale nakonec jsem v tom rozpoznala to původně švédské vänta (på) spårvagnen (čekat na tramvaj). Když jsme ovšem měli slovíčko vodafogeli, museli jsme zapojit více jazykových center. Voda je mluvčím slovanských jazyků jasná. Fogeli je pro změnu opět švédština (fågel je pták), takže ‚vodní pták‘. A-ha. Začínám si říkat, že naše sloveso moržata (spojení slovenského ‚moržovať‘ a finské slovesné přípony) bude v podobné kategorii.

Podobně jako otázka, kterou mi před chvílí položila Monika: doufám, že neděláš esitelmu? (Esitelmä je prosím pěkně ‚prezentace‘ – ta na minikonferenci.) Díky helsinskému slangu si tak konečně uvědomuji, jak naše finčeština (ještě kombinovaná se slovenštinou) vlastně zní. Budu na to myslet, až zase půjdeme fiilisovat na uimarantu (užívat si atmosféru na pláži u jezera).

Odpoledne jsem si chtěla udělat výlet do centra. Stalo se ovšem přesně to, čeho jsem se obávala. K zastávce se najednou blížily dva autobusy za sebou. Nevěděla jsem, který mám odmávnout. A protože špatně vidím, tak se mi u toho prvního podařilo rozeznat jen to, že na konci je dvojka. Tak jsem si na něj mávla v domnění, že to bude moje dvanáctka. Kdepak. 32. Bylo mi trapné do něj nakonec nenastoupit. Tak jsem kývla na řidiče, odpípla si kartičku a horečně přemýšlela, kam ta 32 vlastně jede. Vzpomněla jsem si, že by měla mít trasu kolem arboreta. Tam jsem vlastně chtěla ještě někdy zajít. Sice ne dneska, ale... proč ne?

bussi

Odmávnutí špatného autobusu je jednou z nejhorších nočních můr Finů. Cítí se pak totiž povinni do toho autobusu nastoupit, i když jím jet nechtějí. Jak já jim rozumím!

V autobusu kromě mě byla jediná další cestující, která asi po třech zastávkách vystoupila. Zůstala jsem s řidičem sama. Pořád se na mě díval v zrcadle. Byla jsem nervózní. Co když už není na trase? Co když jsem taky měla vystoupit? Ale vždyť k arboretu ještě nedojel. Nakonec jsem to nevydržela a vystoupila o dvě zastávky dřív, než jsem chtěla. U arboreta jsem se úspěšně ztratila a skončila na nějakém chodníčku, který končil na molu u jezera, ale nevedl podél břehu toho jezera, takže nebylo možné jít někam dál (pokud jsem teda neměla loď, na kterou bych z toho mola nasedla). Tak jsem byla nucena se vrátit.

Dostala jsem se na jednu z hlavních silnic a chtěla jsem si odmávnout další autobus. Naivně jsem se domnívala, že všechny stejně pojedou na Keskustori. Přijel autobus 1C. Všechna písmenka jsou podezřelá, mělo mě to trknout rovnou. Autobus mě odvezl k Hämeskému mostu, ale místo aby zahnul doleva, most přejel a vysadil na mě Keskustori, najednou zahnul doprava k vlakovému nádraží. Než jsem si stihla odmáčkout zastavení na příští, dovezl mě až k tomu nádraží. Tam jsem chtěla přejít silnici a nějakým jiným autobusem se vrátit. Ale padla mi nekonečná červená a při čekání kolem mě projely tři autobusy, kterými jsem mohla (a chtěla) jet. To bylo znamení. Že nemám být líná a dojít to pěšky. Chtěla jsem jet do antikvariátu koupit si další staré (a levné) knihy. Než jsem se tam ale dostala, už samozřejmě zavřeli. Tak jsem zašla aspoň do Lidlu a zahájila řetězec nákupů a příprav na srpnovou cestu, protože mě dneska zachvátila panika z toho, že nebudeme mít co jíst a umřeme hlady. Ale není třeba se bát. V Norsku se místo drahými potravinami můžeme živit třeba mechem.

Autobus zpátky na ubytovnu mi naštěstí jel akorát. Tentokrát tam sice nebyl bezdomovec, ale místo něj s námi cestoval o nic méně smrdutý pes. Ach jo. Večer jsem chtěla začít pomaličku předběžně balit. Otevřela jsem kufr. Povzdychla si. A zase ho zavřela. Času dost...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Úterý 26. 7. 2016 metalistka 27. 07. 2016 - 23:27