Sobota 30. 7. 2016

30. červenec 2016 | 23.17 |

Milé děti, dnes vám budu vyprávět pohádku o tom, jak si Cayenne šla zaplavat kompletně oblečená. Zdá se vám to poněkud nerozumné vzhledem k tomu, že zítra odjíždím na dvoutýdenní túru po severní Evropě a měla bych se raději připravovat na náročné podmínky a nepříliš pohodlné cestování? Vězte tedy, že jsem si nešla zaplavat tak úplně dobrovolně. Ale hezky popořadě. Všechno to začalo...

Všechno to začalo asi už tehdy, kdy si Fin vymyslel, že za mnou dnes přijede do Tampere. Zpočátku jsem z toho nebyla nadšená, ale někdy na jaře, když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá na tento kurz, jsem mu slíbila, že ho po Tampere provedu, a sliby se mají plnit, že jo. Tak jsem dneska místo vyspávání vstávala v 6:30, protože Mikko samozřejmě přijel dnešním prvním autobusem. Když jsem ho vyzvedla, navrhovala jsem, že popojedeme autobusem do centra a pak to pěšky dojdeme na rozhlednu Pyynikki. Mikko se ptal, proč nemůžeme jít pěšky. Hm, protože to je přes 6 km? Že nevadí? No dobře, tak ne. Tak jdeme...

Samozřejmě se nám do cesty postavila uzavírka ulice, díky které jsme si trochu zašli. Pak jsem Mikkovi chtěla ukázat továrny a procházku ještě trochu protáhnout, ale to se nesetkalo s nadšením. Když jsme došli do centra, vypadal už docela unavený. Když jsme se vyšplhali na Pyynikki (která se nachází asi na největším "kopci" široko daleko), oběma nám už bylo slušné horko. Já si ale ještě usmyslela, že půjdeme nahoru na rozhlednu a samozřejmě vůbec nepotřebujeme výtah. Výtah je pro důchodce a ruské turisty. Nejdřív jsme si ale dali kahvitauko (pauzu na kafe) a místní proslulé koblihy.

Z rozhledny jsme zamířili zpátky do centra. Dnes jsem si konečně ze seznamu míst k navštívení mohla odškrtnout místní kauppahalli (tržnici) a zároveň jsem byla nucena konstatovat, že ta turkuská je mnohem lepší. Pak jsme se byli projít ještě kousek kolem peřejí, než jsem konečně svolila k tomu, že si chvíli sedneme a odpočineme. Krátce po poledni jsme se opět vydali do Kalevy (kam jezdí Onnibus z Turku), tentokrát už hromadnou dopravou. Když Zuzka přijela, pomohla jsem jí s taškami a společně jsme naběhli do autobusu, který jel směrem k ubytovně. Říkám naběhli, protože jsme měli trošičku naspěch. Také s následným přestupem jsme měli naspěch, ale naštěstí druhý autobus jel o dvě minuty později, takže jsme ho nakonec stihli. Pražilo sluníčko a nás ještě čekala cesta z autobusové zastávky na ubytovnu (která je také na mírném kopci). Tentokrát jsme byli pořádně splavení všichni tři. Monika nás přišla přivítat a poskytla Zuzce koupelnu, zatímco já si skočila do sprchy v té své.

Pak jsme obsadili kuchyň a já začala tvořit. Teda začala bych, kdyby lidi nebyli prasátka a nenechávali po sobě hromady špinavého nádobí. Když jsem si uklidila pracovní místo, pustila jsem se do tvorby bramboráků, které jsem dělala na Mikkovo přání.

Že nebude lis na česnek, s tím jsem počítala. Že ale nebudu mít k dispozici ani žádnou obracečku (ani nic jiného dřevěného) už byl trochu problém. Tak jsem bramboráky obracela jenom vidličkami a ještě dávala pozor, abych pokud možno pánev moc nepoškrábala. Jak už to tak s bramboráky bývá, zatímco jsem smažila jednu várku za druhou, ostatní jedli. Pak jsem si dala jeden krajíc chleba s máslem a tak mě to zaplnilo, že na vlastní bramboráky už nezbyl prostor. Místo jsem si musela šetřit také na dezert: mírně rozteklou zmrzlinu, kterou jsem pořídila, když jsme čekali na Zuzku (na ubytovně totiž nemáme mrazák). Holky k tomu ještě na místní zahradě nasbíraly nějaké maliny, takže jsme si všichni pochutnali. V průběhu našeho pobytu v kuchyni sice venku párkrát sprchlo, ale moc jsme se tím nestresovali, bylo to podle předpovědi.

Bohužel pršelo i v 17:30, kdy jsme museli vyrazit opět do Kalevy, tentokrát vyprovodit Mikka na zpáteční cestu do Turku. Zpočátku to byl obyčejný deštík. Nic, s čím by si nepromokavá bunda nebo deštník neporadil. Když jsme ovšem vystoupili z prvního autobusu a museli ujít asi 400 metrů na další zastávku, pršelo takovým způsobem, že se po silnici začaly rozlévat řeky. Na přechodu, kde jsme chtěli odbočit, byla tak obrovská louže, že jsme si museli opět trochu zajít. Poslední část přestupu představoval podchod pod silnicí. Vstup byl v pohodě. Bylo skvělé aspoň na pár vteřin uniknout dešti, i když tou dobou jsme už stejně všichni byli slušně promočení. Na druhé straně ovšem čekala další obrovská louže. Prostor byl tentokrát omezený, a tak ji nešlo obejít. Řekli jsme si, že boty už máme mokré tak jako tak, tak se toho nebudeme bát. Očekávali jsme, že tam bude vody tak po kotníky. Bylo to špinavé a fujky, ale trochu nás tlačil čas. A tak jsme tam vběhli. Vody stále přibývalo. Už nebyla jen po kotníky. Najednou nám dosahovala do půli lýtek. A najednou až po kolena. Když jsme se konečně dostali na druhou stranu a vyškrábali se ještě na poslední stoupání k zastávce, byli jsme všichni od pasu dolů promočení skrz naskrz. Nic příjemného, to vám tedy povím.

Autobus nakonec přijel skoro o 10 minut později, ale vzhledem k množství vody na silnici bylo pochopitelné, že nemůže jet moc rychle. Holky pokračovaly stejným autobusem až do centra, zatímco já s Mikkem vystoupila u Kalevy. Déšť už se trošku utišil. Doprovodila jsem Mikka na jeho zastávku a rovnou se vydala na zpáteční cestu na ubytovnu. Opomněla jsem totiž zmínit, že jsem dnes Zuzce vrátila kartičku na autobus (která byla původně její), aby ji měla k dispozici zítra, protože ji ještě bude potřebovat při cestování po městě. Abych nemusela platit, dala mi Zuzka zase svůj lístek, který si koupila při odjezdu z ubytovny a který měl ještě půl hodiny platit. Na zpáteční cestu to tedy mělo stačit, pokud mi všechno pojede. Byl to opět stres, protože autobusy opět přijely pozdě. Naštěstí oba, takže jsem to stihla.

Jestli jsem si myslela, že v sedm budu na ubytovně, v klidu začnu balit a v deset půjdu spát, byla jsem hodně naivní. V první řadě jsem musela vyprat. Z nějakého důvodu byly dnes pračka i sušička vypojené z elektřiny (možná kvůli bouřce, kterou jsem výše zapomněla zmínit) a já teprve v tu chvíli zjistila, jak je ten vypínač nesmyslně daleko a vysoko. Samozřejmě jsem na něj nedosáhla, tak jsem si i trochu zacvičila, když jsem na tu pračku musela vylézt. (Podotýkám, že to je taková ta mega pračka, co bývá v prádelnách, ne to, co běžně máte doma.) Následně jsem musela vymyslet, co s botami. Byly promočené naskrz a taky pořádně špinavé. (Ty nové, ne ty staré děravé – u těch by mi to nevadilo.) Tak jsem je ještě jednou pořádně omyla v umyvadle, pečlivě rozložila a teď se modlím, aby stihly co nejdříve uschnout. (Pomáhám jim tím, že dovnitř vkládám toaleťák, který snad trochu té vlhkosti vytáhne, a samozřejmě ho každou chvíli vyměňuji.) Dalším bodem bylo jídlo. A balení. Které jde šíleně pomalu. A také mě stresuje, že stále ještě nemám ubytování na některých místech na naší další cestě. Snad se to nějak vyřeší v následujících dvou dnech. Teď už padám únavou, ale do večerky ještě daleko. Aktuální stav balení je totiž teprve někde na 70 %. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sobota 30. 7. 2016 andrea 17. 08. 2016 - 19:58