Pondělí 24.1.2011

25. březen 2011 | 17.55 |

Ouha, dneska ráno jsem se probudila s mírnou nevolností, ještě unavenější než večer a se spouštějící se rýmou. Při vzpomínce na promaroděný podzim (byla jsem nemocná každých 14 dní), jsem se docela vyděsila, aby mě něco takového neskolilo i tady. Pořádně jsem se proto oblékla a vyrazila do školy.

Dopoledne mě čekala již obávaná hodina tělocviku. Tentokrát jsme měli běžet 4x 400 m. Já si ale rozhodla dát jiný cíl: řekla jsem si, že já po sobě budu chtít, abych v těch hodinách uběhla jedno kolečko (400 m) na rozehřátí a potom (nějak dle možností), abych naběhala celkem alespoň kilometr. Nějak podobně to i dopadlo, první dva pokusy jsem poctivě dokončila, třetí jsem vzdala někde za polovinou a když jsem se rozmýšlela, jestli náhodou nemám vyběhnout počtvrté, všichni najednou začali odcházet do šaten. Tak jsem honem napsala nějaký čas do mých papírů a vydala se za nimi. Opět půlhodina čekání v šatnách, než jsme mohli jít na oběd. Mezitím se mi Raphaël pochopitelně někde ztratil. Tak zas půjdu jednou sama...

Vydala jsem se k jídelně, znovu dala šanci zdejším salátům (rajčatový) a pak jsem zahlédla trojúhelníčky nějakého dezertu. Už týden tady nic takového nenabízeli, tak jsem neváhala. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že je... sýrový! A hlavní jídlo? Také situaci příliš nezachránilo: něco (trochu to vypadalo jako rýže, byla to nějaká zrníčka, ale uznávám, že to předčilo má očekávání: nebylo to vražedné, hodnotila bych to jako v nouzi poživatelné) a grilovaná kuřecí ministehýnka. Pustila jsem se s nimi do boje. V první minutě zvedla skóre, když jsem při pokusu kousek masa ukrojit, ohnula nůž. Každopádně jsem záhy vyrovnala, když jsem při druhém krájecím pokusu nůž narovnala. No, zbyla tam sice taková drobná vlnka, ale zdejší příbory už dávno nejsou v nejlepším stavu. Byla jsem zabraná do zápasu, když na mě náhle někdo promluvil. Překvapeně jsem vzhlédla a uviděla před sebou Raphaëla a jeho bandu, dotaz jsem si okamžitě domyslela: jestli si mohou přisednout. Jistě! Musím říct, že mě to potěšilo. Vůbec jsem si jich totiž nevšimla, takže oni se klidně mohli uklidit na druhý konec jídelny a dělat, že o mně neví. Díky tomu jsem opět získala pocit, že tu nejsem jenom ta trpěná...

Ale neradovala jsem se dlouho, když jsem ve společnosti spolužáků ukončila svůj souboj s grilovaným kuřetem (pochopitelně jsem vyhrála já), zamířili jsme s tácy k takovému pásu, na kterém zajíždějí zpět do kuchyně. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, tác odložila a odcházela. Najednou mě odchytla nějaká profesorka (neznám ji) a něco řekla. Já pochopitelně nerozuměla, ale už jsem si všimla, že tu příbory pokládají vedle talířů (zvyk je železná košile, já je nechávám úhledně srovnané na talíři). Tipla jsem to správně, špinavý příbor z talíře přendala na ještě čistý tác, znovu jsem se otočila a vykročila, ale ona pořád nebyla spokojená.

Vyrozuměla jsem slovo "odpadky" a ukazovala na misku se zbytky mého salátu. Tak jsem to po vzoru ostatních vyklopila na zbytky jídla na velkém talíři. Ještě jsem sice na malém talířku nechala nerozkrojitelný zbytek toho sýrového koláče, ale stihla jsem utéct dřív, než mi stačila říct ještě o tom. Kdo mě zná, asi si dovede představit, co následovalo potom. Takovéhle situace nesu opravdu těžce, seběvědomí se schloulilo hluboko do mínusových hodnot a já zase bojovala se slzami. Ale před Raphaëlem a jeho kamarády? Uf, naštěstí se mi podařilo zachovat kamennou tvář.

Oni vyrazili do CDI, já klasicky do domu odložit věci z tělocviku a vzít si učebnice na odpolední vyučování. Po ekonomii (stejně nudné jako vždy) jsme měli hodinu volno. Tentokrát jsem Raphaëlovu nabídku na společnou cestu do CDI přijala. Opět jsem se tam začetla do nějakého komiksu a s radostí mohu konstatovat, že jsem ho nejen přečetla celý, ale také tomu příběhu opravdu porozuměla.

Následovala matematika. Byli jsme v počítačové učebně a pracovali s tabulkami v Excelu. Paráda, moje práce s Excelem obvykle probíhá stylem: pokus-omyl (na něco kliknu a buď to udělá, to, co jsem chtěla, nebo ne). Tentokrát to byl pokus-omyl ve fr. Ani nevím, jak se mi to podařilo, na konci hodiny jsem měla všechny úkoly hotové. Pak jen vyvstala otázka: uložit? Doufám, že už s tím dál pracovat nebudeme, protože  jsem nakonec vybrala možnost "ne".

Konečně volno! Přímou cestou jsem se vydala k domu a do přípravy pelíšku pro odpolední ZASLOUŽENÝ odpočinek. Také jsem zatoužila po čaji (ten vždycky piju, když mi není dobře), jenže jsem Nicolasovi nerozuměla, když jsem se ho ptala, kde jsou čajové sáčky, tak jsem se musela obejít bez něj. Zalezla jsem si pod peřinu, chvíli se dívala na The Simpsons v angličtině (akorát to byl díl, kde je Bart na výměnném pobytu ve Francii, takže to bylo tak napůl). Potom jsem zapnula Skype a okamžitě volal Martin. Snad se nám podařilo správně rezervovat letenku, abych se začátkem března mohla na skok podívat do Prahy. Pak už jen večeře a brzy na kutě. 

A ještě jedna věc: dneska mi došla trpělivost s fr. způsobem stlaní, chtěla jsem tu nastolit ten český, peřina normálka volně, můžu se do ní zachumlat (oni jí mají z obou stran zastrčenou pod matrací a vlastně jste přikrytí prostěradlem a na něm je ta deka, no složák). Jenže jsem zjistila, že to bohužel nepůjde – z té deky bych si tu mohla udělat koberec, jak je velká, a navíc se mi to všechno jaksi rozpadlo (prostěradlo, jedna deka, druhá...), tak jsem zvolila kompromis: z jedné strany zastrčeno, z druhé volně. Tak, jsem zvědavá... Bonne nuit!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře