Čtvrtek 4. 8. 2016

4. srpen 2016 | 23.13 |

Návštěva Kiruny a cesta do Narviku

Ráno jsme se v klidu nasnídali, rozloučili se s Rovaniemi a vydali se na další úsek cesty. Nejprve jsme jeli do údolí řeky Tornio (finsky Torniolaakso, švédsky Tornedal), která představuje hranici mezi Finskem a Švédskem. Cestou jsme na různých místech zahlédli hned tři soby. Vykračovali si po silnici, jako by jim to tam patřilo, řidiči ať si laskavě přibrzdí. A my brzdili a obdivovali severskou zvířenu. Zajímavá byla i cesta vedoucí mezi laponskými bažinami, které se rozprostíraly do dálky po obou stranách silnice.

Po přejezdu do Švédska se krajina začala proměňovat. V první řadě se objevily první hory. Opravdové hory, ne kopečky, které mají ve Finsku. Krátce po poledni jsme přijeli do města Kiruna. Od 15 hodin jsme si zarezervovali návštěvu v místním dole firmy LKAB, který je největším podpovrchovým dolem na železnou rudu na světě. Než se rozepíšu o technických náležitostech, ještě chci zmínit krátkou procházku po městě, kterou jsme si krátili čekání. Kiruna je maličká a hodinová procházka vám na seznámení bohatě stačí. Je tu například radnice, hnusná červenohnědá krabice od bot s ještě hnusnější kovovou věží s hodinami. Naproti tomu má Kiruna opravdu krásný asi 100 let starý dřevěný kostel, který byl v roce 2001 zvolen nejkrásnější budovou ve Švédsku. Myslím, že chápu proč.

kiruna

Vlastní návštěva dolu byla skutečně zajímavým zážitkem, který by mě vůbec nenapadlo na program zařadit, kdybych v cestovatelském týmu neměla i technicky zaměřené osoby. Exkurze trvá necelé tři hodiny a dospělého vyjde na 345, studenta na 245 švédských korun. Je ovšem třeba říct, že to stojí za to. Od turistického centra ve městě vás do dolu zaveze autobus. Průvodkyně mluví švédsky a rovnou všechno překládá do angličtiny. Autobus nás vysadil v chodbě, která se nacházela více než 300 m pod povrchem.

Ze všeho nejdříve jsme si měli vzít ochranné helmy a rozdělit se do skupin podle jazyka: švédština, nebo angličtina. Přiznám se, že jsem si zvolila ten druhý, protože jsem byla nucena přiznat, že jsem švédštinu zase trochu pozapomněla. Ani anglicky jsem nerozuměla úplně všechno, protože výklad byl místy docela odborný. Pochytila jsem ovšem například následující:

Povrchová těžba na tomto místě začala už na konci 19. století. Asi od roku 1910 se začalo kopat do hloubky. Dnes dosahuje důl více než 1 km pod zem. Švédská ruda je nejčistší na světě, obsahuje 60 – 70 % železa, zatímco rudy z jiných států (Brazílie a Austrálie) obsahují jen 12 – 20 % kovu. A teď se držte, v dole v Kiruně se denně vytěží až 100 000 tun rudy! Nepředstavitelné množství. Do roku 2033 je plánované rozšíření dolu. Kvůli kopání se ovšem podloží stává nestabilním, což by mohlo způsobit pokles půdy. To by pro město bylo nebezpečné, a tak bude třeba město o 3 km přesunout kousek dál.

Při exkurzi jsme měli také možnost prohlédnout si vystavené těžící stroje (ne že bych rozuměla tomu, jak fungují) a odnést si vzorek tzv. peletek, což je předzpracovaná ruda připravená k transportu. Jde o takové malinkaté kuličky, které jsou ovšem docela těžké. Nakonec přišel čas i na neodmyslitelnou součást švédské kultury: fika. Fika je občerstvení, obvykle káva a zákusek. Přiznám se, že jsem si tentokrát tu kávu ráda dala (v noci jsem toho moc nenaspala), samozřejmě se svými obvyklými čtyřmi cukry. Nakonec jsme si ještě prohlédli muzeum o historii dolu, poděkovali našemu průvodci Johannesovi (Švédovi se silným přízvukem) za výklad a začali se sunout zpátky do autobusu.

Už jsem zmiňovala, že horníci se v dole běžně pohybují autem a celková délka cest pod zemí je asi 400 km? Štěstí, že jsme autobusem jeli jen malý zlomek z této vzdálenosti. Nebylo by příjemné se tam ztratit. (Například kvůli neprohlédnutelné důlní tmě.)

Když jsme se dostali zpátky na povrch, bylo na čase pokračovat v cestě dál na západ, nejprve do místa zvaného Abisko. Cestou jsme měli jednu pauzu na focení, protože krajina v okolí byla tak nádherná, že by byl hřích ji patřičně nezdokumentovat. (Aspoň tolik, jak nepříliš kvalitní technika dovolila.) Krajina už tady začínala mít spíš norský ráz: výrazně přibylo hor, kamenů, mechu a borůvek. Jedna věc ovšem zůstávala: komáři. Netrvalo dlouho a podařilo se jim nás zahnat na ústup. Cesta pak pokračovala částečně podél železnice, po které se dopravuje ruda z Kiruny do norského přístavu Narvik, který byl naším dnešním finálním cílem.

abisko

V Narviku jsme stihli ještě krátkou procházku po městě, především k místnímu kostelu. Jde sice o dřevěnou klasiku, ale krásnou klasiku. Chtěli jsme ještě dojít někam k vodě a podívat se na přístav, ale cestu se nám tak úplně najít nepodařilo, a tak jsme se museli smířit jen s pohledem zdálky. Přesto jsme měli krásný výhled na svahy nad městem, kde jsem si mohla všimnout sjezdovek a lanovek. Na rozdíl od Finska už Norsko určitě má co nabídnout, hory tu jsou dost vysoké a celkem strmé, hádala bych, že se mezi těmi sjezdovkami našla i nějaká černá. Úplně jsem z toho dostala chuť trochu si zalyžovat. Ještě si ale půl roku budu muset počkat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře