Úterý 25.1.2011

25. březen 2011 | 17.56 |

Dnes jsem se naštěstí probudila krásně odpočatá a v dobrém rozpoložení (jak fyzickém tak psychickém; že by to bylo tím stlaním???), sice jsem si ještě 5 minut vychutnávala teplo svého pelechu, ale bohužel, škola volá...

Začínali jsme hodinou angličtiny – té povinné, tedy hodin, kdy rozumím (dokud se mluví anglicky), téměř vždy vím odpověď a velmi často jsem také jediná, kdo ji ví. Problém je, že se mi zdá jaksi nepatřičné na všechny otázky odpovídat a nedat tak prostor spolužákům, že se občas i v těchto hodinách začínám nudit. Alespoň, že texty, které nám profesorka nosí, jsou zajímavé a pojednávají o skutečných událostech (boj za rovnoprávnost černošských obyvatel v USA ve 20. st.).

Následovat měla hodina biologie, ale já se v pondělí dočetla, že profesor chybí, tak jsem se šťastně vydala do atria, že si tam hodinku budu luštit křížovky. Najednou, zničehonic takový pocit, že se raději půjdu k té třídě podívat, jestli tam někdo náhodou není. UUUUUUF. Buď jsem špatně rozuměla, nebo byla profesorovat plánovaná absence zrušena, každopádně hodina byla jako obvykle (naštěstí jsem přišla pozdě jen o 3 minuty, což tady problém není).Musím říct, že mi čím dál více chybí můj loňský sešit z biologie, tam je totiž podle výkladu Radvanové perfektně popsáno všechno, co právě probíráme tady. No, bohužel.

Následovala dvouhodinovka ekonomie. Profesorka mluvila o nějakých třídnických záležitostech a protože jsem moc nerozuměla, šla jsem se jí po hodině ještě raději na všechno přeptat. Tak už třeba vím, že hodiny TPE opravdu nemám. Hurá! Vzhledem k tomu, že tu maturovat nehodlám, množství práce, které po mně budou požadovat ve fr. škole se dost sníží. O tu českou se naštěstí stačím starat také, tak to snad bude bez problému.

Po ekonomii jsme s Raphaëlem vyrazili k jídelně, ale bylo přecpáno. Řekli jsme si, že ještě chvíli počkáme a zamířili do CDI. Na čtení jsem dnes chuť neměla, tak jsem si vytáhla blok a stačila napsat dvě věty, než jsem si uvědomila, že se vedle mě právě někdo posadil a zasáhl mě pocit, že mě ten člověk sleduje. Vzhlédla jsem a uviděla... Svou norskou kamarádku Kaiu. Salut! Ca va? Bien, merci, et toi? Zatvářila se dost hrozivě, takže to asi tak dobré nebylo. Daly jsme se do řeči, zajímala se, co píšu a chvíli mi trvalo, než jsem jí vysvětlila, že to píšu čistě dobrovolně, protože prostě a jednoduše to psát chci (byla přesvědčená o tom, že je to nějaká slohovka do školy). Chvíli jsme také řešily rozdíly mezi některými hláskami ve fr., češtině a norštině a ona se pak dala do čtení nějaké povinné četby do hodin literatury. Já se rozhodla znovu zkusit jídelnu. Bohužel ani po půlhodině to nebylo lepší a já potom musela na hodinu angličtiny, jenže pak už byla jídelna zavřená a mně nezbylo nic jiného než si koupit něco ve městě.

V půl třetí jsem dorazila domů, vyházela učebnice a vydala se do města.

Vrátila jsem půjčené DVD, zjistila, že tu mám poštu hned za rohem a zkusila jeden blízký supermarket, kde jsem dosud nebyla. O moc jsem nepřicházela, normálně chodím do Intermarché a myslím, že věrnou zákaznicí i zůstanu (nakonec jsem tam také dnes zamířila, protože v tom prvním obchodě jsem nesehnala všechno, co jsem chtěla, a při placení mi prodavačka zrovna nabídla věrnostní kartičku, myslím ale, že k pouhému doplňování zásob sušenek ji potřebovat nebudu). 

Kromě toho se mi podařilo chytit autobus do centra města, tak jsem se podívala, co tam mají nového. Z oblečení jsem si dnes nějak nemohla nic vybrat, každopádně už jsem objevila cestu, která vede ke zdejšímu asi největšímu knihkupectví a okamžitě jsem toho využila v podobě dvou knížek ve fr. (celková cena 6 euro, paráda). Ještě jsem se chvíli rozhlížela po hlavním náměstí a pak se rozhodla pomalu vrátit do domu. Zahlédla jsem autobus číslo 5, který po městě jezdí okruh (a staví i nedaleko domu Stéphanie). Tak jsem do něj nasedla a doufala, že jedu správným směrem.

Zcela pochopitelně tomu bylo přesně naopak. Nejprve jsem si to užívala, prohlížela si ještě neznámé části města a kochala se zdejšími krásami. Brzy mi ovšem došlo, že jsem směr zvolila špatně a že také ten autobus musí někde končit, co potom? Začala jsem se úzkostlivě rozhlížet a přemýšlela jsem, jak z toho teď ven. Byla jsem na opačném konci města, v místech, kde jsem to vůbec neznala, jak se vrátit? Nakonec jsem se rozhodla zůstat v autobusu. Dojeli jsme až na zastávku Europe A, kde má oficiálně konečnou a já se připravila na výstup a čekání, než pojede autobus v opačném směru. Ovšem kluk, který seděl vedle mě, se nezvedal, jeho kamarád naproti se podíval na takovou světelnou tabuli, kde se objevují jména dalších zastávek a já mu porozuměla, když pronesl, že pohoda, že autobus za 4 minuty vyráží dál. Tak tedy ten okruh je opravdu úplný, bez nutnosti přestupu a většího čekání. Oddychla jsem si. Teď jen nezmeškat zastávku. Netrvalo dlouho a začala jsem okolí poznávat. Jeli jsme okolo knihovny a odtamtud to jsou jen 4 zastávky k Intermarché.

Tak tedy dopadlo mé dobrodružství, honem jsem vyřídila zbytek nákupu a pádila domů. Každopádně jednu výhodu tomu upřít nemůžu: konečně jsem si mohla město pořádně prohlédnout a zahlédla jsem také zdejší pevnost. Už vím, kam bych o víkendu mohla vyrazit dělat fotky...

Pak už jen večeře (pizza) a po krátké sprše jsem se přišla dívat na fr. verzi CSI NY. Nakonec mě všichni zanechali a odešli spát. Naštěstí se mi televizi podařilo vypnout správně a nezbylo než po skončení seriálu zalehnout také. Bonne nuit!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře