Literární spolek Laury Sněžné

19. září 2016 | 15.37 |

Je na čase opět trochu oživit kulturní rubriky a tentokrát opět vybírám dílo z Finska.

Otázkou zůstává, jestli jsem vybrala já knihu, nebo kniha mě? Dostala se ke mně totiž víceméně náhodou – jako dárek od mámy, která už zásadně chodí do knihkupectví s tím, že "chce něco finského". (Za chvíli aby kvůli mně prodavači v pražských knihkupectvích procházeli speciálním školením o finské literatuře.) Je třeba přiznat, že už jsem dostala pár nepříliš vhodně zvolených knih (ovšem darovanému koni na zuby nehleď, že?), ale tentokrát to byla trefa do černého. V první řadě jsme docela dlouho měli na dveřích naší oborové knihovny plakátek inzerující tuto knihu a já si ji samozřejmě toužila přečíst. A pak, když jsem se k ní konečně dostala, zjistila jsem, že jsem o dost přicházela.

 

Co to tedy je za knihu, ten Literární spolek Laury Sněžné? To je hodně těžká otázka. Ono to má totiž od každého trochu. Jsou tam prvky pohádky, hororu a vůbec je to celé takové detektivně vyznívající. Čtenáři společně s hlavní hrdinkou Ellou Milanovou musejí rozluštit hned několik záhad, objasnit jedno podezřelé úmrtí a dost možná světu odhalit i největší literární podvod v dějinách. Také tu ovšem narazíme na spoustu závažných problémů současného světa: život s člověkem trpícím Alzheimerovou chorobou, nutnost smířit se se zprávou o vlastní neplodnosti, finanční tíseň a tlak společnosti na integraci každého jedince. V neposlední řadě tu ale máme i spoustu filozofických úvah a také výňatky z (fiktivních) literárních dějin a ukázku literárněhistorického výzkumu.

Image result for literární spolek laury sněžné

Pokud bych knihu měla charakterizovat jediným slovem, vybrala bych asi výraz METAFIKCE. Kniha je totiž z velké části o psaní, ale i o čtení a o životě knih. Ostatně hlavními postavami jsou výhradně spisovatelé, případně lidé pohybující se v blízkém oboru – knihovníci, literární vědci, redaktoři apod. Jedna z věcí, které mě zaujaly nejvíc, je kromě mísení reality a fikce (vítejte ve finském magickém realismu) i převracení a doslovné zobrazení metafor. Vysvětlím to na konkrétním příkladu: jednoho dne jde hlavní hrdinka na nákup potravin, nešťastnou náhodou uklouzne a upadne do bezvědomí. Máme tu tedy navozený jakýsi stav snění (fikce, chcete-li), ve kterém Ella vidí nejrůznější obrazy, ty jsou ovšem podávány stejným způsobem jako běžná realita. V tomto případě je stále v obchodě, ale společně s dalšími dvěma právě přítomnými spisovateli nestojí na zemi, nýbrž sedí na regálech a shlíží dolů na obyčejné smrtelníky. Jeden spisovatelský kolega se pak promění v dravého ptáka, slétává dolů a do hnízda na regálu si nosí své oběti, ze kterých odtrhává kusy masa, které představují jednotlivé vlastnosti a povahové rysy, z nichž posléze autor poskládá novou postavu ve svém románu. Spisovatelé jsou v obchodě obrazně na lovu – pozorují své okolí, tajně si nahrávají manželské hádky a horečně přemýšlejí, jak tento vzácný materiál ve svých dílech využít.

Literární spolek Laury Sněžné je – alespoň podle mého – opravdu mnohovrstevnatá, zajímavá a vlastně docela těžko popsatelná kniha. Každý v ní určitě najde něco jiného. Zpočátku může působit trochu jako dětská literatura (například díky překladu jmen hlavních postav jako jsou Ingrid Kočičková, Aura Potůčková nebo Helena Haluzná). To je možná odkaz na Lauru Sněžnou, tajemstvími opředenou postavu, kterou v knize všichni znají jako světoznámou veleúspěšnou autorku knížek pro děti. Nenechte se ovšem mýlit, při čtení se také budete bát – zuřivých psů a krvelačného přízraku.

Dostane-li se vám Literární spolek Laury Sněžné někdy do rukou, neváhejte a začtěte se. Ovšem nezlobte se, pokud zjistíte, že kniha je vlastně úplně jiná, než jak jsem vám v tomto článku popsala. Je možné, že se mi do ruky dostal výtisk nakažený tzv. knižním morem. To je totiž nebezpečná nemoc, která způsobuje, že se knihy začnou proměňovat a začnou překrucovat příběhy, které vyprávějí. Nikdy potom nevíte, na co všechno můžete narazit.

A na závěr ještě jedna filozofická ukázka - myšlenka, která mi zůstala strašit v hlavě už jen proto, že jsem se podobnými úvahami nedávno sama zabývala: (str. 10)

(...) To objasňovala druhá složka teorie: podle ní měli všichni lidé vrozenou potřebu zvěstovat světu svou osobitost a své myšlenky, ale zpravidla nikoho nezajímalo, co probíhá hlavou ostatním.

                Teorie navíc vysvětlovala Boha: jelikož lidé potřebovali zaujatého posluchače a toužili být středem něčí trvalé pozornosti i poté, co vyrostli z dětských let, vymysleli si Boha, který je ustavičně sledoval a poslouchal.

Ale abyste neřekli, nabízím ještě kousek z jiného soudku: (str. 50)

                Ella vytáhla z police jednu knihu a podivila se její váze. Kočka se rozesmála.

                "Těžká jako kámen, že? Vždyť papír se taky dělá z kamenné drti. Poslyš, proč ji neotevřeš?"

                Ella otevřela knihu a zhrozila se, neboť stránky zely prázdnotou. Vytáhla z police druhou knihu, a ještě třetí.

                "Všechny jsou prázdné," poznamenala kočka zlomyslně. "Začíná tě honit čas. Být tebou, pustila bych se do psaní. Chceš vědět, jak se píšou romány? Prozradím ti tajemství: začni od stránky jedna a postupuj v číselném pořadí, dokud nedospěješ k poslední stránce. A na té skonči."

                "Piš, piš! A čím mám psát?" vykřikla Ella. "Nemám pero! Všechna jsem si nastrkala do kapes a já nemám žádné oblečení!"

                To byla pravda: neměla na sobě nic kromě ponožek, a to ještě každou z jiného páru.

                Kočka si odfrkla: "Každý přichází do knihovny nahý. Proto se sem přece chodí, obléknout se do knih. A jestli nemáš pero, tak si ho přece můžeš vyprosit třeba támhle."

                Kočka vrhla vyděšený pohled přes Ellino rameno. Elle došlo, že za ní někdo stojí. Kdosi jí dýchal za krk. Dýchající měl potíže udržet se ve správném rytmu.

                Ella si všimla v regálu knihy, která se jmenovala Průvodce plynulým dýcháním. Patrně ji napsala ona sama.

                Vzala knihu do ruky a zkusila se otočit, ale nedokázala se pohnout. Bylo příliš chladno. Někdo či něco se jí ledovýma rukama opřelo o tělo. Bodavý chlad na zádech prosákl do vnitřních orgánů. Bolelo to.

                Kočka zamňoukala a skokem se ztratila z dohledu. V knihovně začalo sněžit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Literární spolek Laury Sněžné movies-and-tvshows®pismenkuje.cz 19. 09. 2016 - 17:18
RE: Literární spolek Laury Sněžné hroznetajne®pise.cz 19. 09. 2016 - 19:26