Staroroční překvapení

30. prosinec 2016 | 17.52 |

Stále ještě tu máme starý rok a já mám konečně pár námětů, o kterých bych chtěla psát. (Což znamená, že duchaplnější článek a tipy z dánské literatury se ještě odkládají.) V posledním měsíci a hlavně v posledním týdnu se ještě přihodilo pár věcí, které mě – ostříleného Pražáka, co se nediví ničemu – přece jen trošičku udivily.

První z nich nastala minulý čtvrtek okolo desáté hodiny dopolední. Nešla jsem to školy a místo toho vyrazila na nákup. Doufala jsem, že v tuhle dobu to ještě bude docela v klidu, seženu, co potřebuji, a stihnu ustoupit dřív, než mě ušlape nával nakupujících po skončení běžné pracovní doby. Když jsem dorazila do supermarketu, zjistila jsem, že stejný plán (vzít si na den volno) mělo asi tisíc dalších lidí. Parkoviště bylo beznadějně zaplněné. Mě (coby neřidiče) tohle naštěstí netrápí, ale když jsem viděla ten řetěz aut, jak objíždí stále dokola a řidiči s nepříliš přívětivým výrazem ve tváři skenují okolí a bystrým okem pátrají po uvolněném místě, kam by svůj vůz mohli na chvíli odstavit, musela jsem i já přepnout do pohotovostního režimu a klidit se rychle z cesty, než mě nějaký šílenec v honbě za parkovacím místem přejede.

Hned za vchodovými dveřmi jsem pochopila, že to pravé kličkování teprve začíná. Kupodivu se mi podařilo ulovit prázdný košík, ačkoli ani těch nebylo nazbyt. A to musím svůj supermarket pochválit, že je někdy v listopadu po půl roce napadlo košíky zase trošku doplnit, protože do té doby tam byly asi tak čtyři, které už pod tíhou nekonečné služby lidstvu podléhaly neodvratnému rozkladu. Tentokrát byly tedy všechny ty nové košíky ve hře. Hru bych mohla nazvat třeba podle jednoho filmu Rychle a zběsile. Někteří možná vědí, že já si nakupování nikdy moc neužívám, ale nastalá situace si žádala opravdu bryskní vyřízení v zájmu zachování duševního (ale i fyzického) zdraví. Jak jsem se tak proplétala mezi regály, zjišťovala jsem, že zboží z nich nečekaně rychle mizí, zřejmě podle pravidla ‚kdo zaváhá, nežere‘. A jelikož Cayenne nechce umírat hlady a jelikož Cayenne počítala s tím, že by v následujících dnech měla kromě sebe živit ještě jednu další důležitou osůbku, probudil se v Cayenne bojovný duch.

Opovažte se na to sáhnout, to poslední kuře je moje!!! A pak mi něco vykládejte o ekonomické krizi a nedostatečném růstu platů. Ten den mi můj národ dokázal, že roste především jeho nenasytnost a potřeba nakupovat pořád a všechno. Důležité ovšem je, že jsem doplnila mrazák a zkonstatovala, že mám doma dost jídla, abych přežila až do opětovného otevření obchodů v úterý 27. 12.

Pak přišly samotné Vánoce. Letos jsem poprvé balila na poslední chvíli. Dám vám dobrou radu: nenechávejte to na poslední chvíli! Nebo pak balíte na etapy, je to fujky, esteticky nehezké a ještě dobalujete někdy 28. 12., což je hříšně pozdě. Přesto jsem si dala záležet. Nejen na tom, aby dárečky hezky vypadaly, ale taky na tom, aby nebylo poznat, od koho jsou. Nevím jak vy, ale já docela sleduji, jak je který dárek zabalený. Jaký má papír, jakou mašli, jakým písmem a v jakém tvaru je tam napsané mé jméno. Podle toho se dá poznat leccos. Třeba moje mamka lepí dárky takovou speciální izolepou, kterou používají v práci, protože se dá snadno utrhnout. Nevím, jestli jí to nedochází, nebo jestli je jí to jedno, ale podle té izolepy naprosto spolehlivě poznám, co je od ní. Další nápovědy poskytnou situace, kdy mi babička například dala knihu, kterou jsem si ale sama koupila, a šlo tedy o dohodnutý dárek. Kniha byla zabalená v opravdu krásném papíru a obvázaná mašlí, kterou jsme já i mamka dost obdivovaly (a nechtěly jsme ji přestřihnout, leč po dobrém to s ní taky nešlo). Když jsem pak dostala ještě něco na sebe a bylo to ve stejném krásném papíru se stejnou krásnou stuhou... nechápu, jak babička může nechápat, že je mi hned jasné, odkud vítr vane. A to můj pozorovací talent není žádný zázrak. Naopak jsem ráda, že moje taktika zabrala. Papíry mám tři, mašle čtyři a ještě střídám způsoby, kdy jméno napíšu buď přímo na papír, nebo připojím nějakou visací jmenovku. Zkrátka a dobře někteří příbuzní si museli dost lámat hlavu, než přišli na to, kdo je skutečným dárcem. A ještě mi málem přisoudili asi tři úplně jiné dárky. Přitom třeba u jednoho medu by mohli leccos poznat podle toho, že tam byly nápisy v němčině. A kdo asi byl na vánočních trzích v Salzburgu? (Cayenne se vám tímto omlouvá, že o tom nic nenapsala, ale nebyl čas a nejsou ani fotky a vůbec, budou ještě další výlety a o těch už psát budu, slibuji!)

Letos jsem oficiálně naposledy slavila s rodinou. Příští rok bych ráda dala přednost někomu jinému. Přesto mi oslava s dětmi možná bude chybět. Celkem se nás totiž sešlo devět, včetně mého sedmiletého bratrance a čtyřleté sestřenice. Dětské nadšení se nakonec přeneslo i na mě. Mimochodem víte, co letos slavilo největší úspěch? Jestli jste si mysleli, že moje sestřenka touží po nějaké panence, jste totálně vedle. Ona si totiž napsala o pořádné hasičské auto! A Ježíšek vyhověl. A bratranec? Ten měl asi největší radost z dětské vzduchovky, která střílí takové molitanové šipky. Samozřejmě byl uspořádán střelecký turnaj, v němž terči byly figurky vojáků a kovbojů. Ráda bych vás informovala, že z devíti účastníků turnaje jsem se umístila na třetím místě, takže pozor na mě, dřímá ve mně střelec! Lepší byl jenom otčím, který vzhledem ke své práci střílet skutečně musí umět, a babička, u které jsem přesvědčena, že šlo o čirou náhodu. (To u mě ostatně taky...)

V neděli jsem balila v největším spěchu (a vzala jen polovinu ze zásob jídla, které jsem s sebou chtěla) a vyrážela do jednoho nejmenovaného krajského města, kde bydlí ta osoba, s níž chci trávit příští Vánoce. Tušila jsem, že tato osoba neměla kvůli pracovnímu vytížení čas zajít něco nakoupit. A tušila jsem taky, že ta osoba možná ani netušila, že podle nového zákona budou všechny velké obchody uzavřené. A že ani v těch malých se toho moc nesežene. To jsem se zase já dozvěděla od svých příbuzných, kteří se celou sobotu bavili o tom, jak nekoupili chleba, protože byl vybraný a z obchodu je vyhazovali už v 11 dopoledne, aby v poledne mohli opravdu zavřít. To my, co jsme si své potraviny vybojovali už ve čtvrtek, jsme mohli být v klidu. A ještě se podělit. (Za předpokladu, že jsme nezapomněli své železné zásoby vytáhnout z mrazáku, ehm).

K nakupování se ještě vrátím. Jelikož ta osoba, u které bydlím, musí pracovat i mezi svátky, určila jsem si roli profesionální amatérské ženy v domácnosti. (Což je jen omluva pro prokrastinaci, protože bych se měla samozřejmě učit.) Snažila jsem se o nějaký ten úklid a taky o vaření. Obojí vyžaduje patřičné suroviny a materiál. Sice už jsem v nedalekém obchodním centru byla několikrát, ale stále v něm objevuji něco nového. Tak třeba jsem jednou šla na nákup s cílem pořídit přesně tři věci: vlhčené ubrousky, papírové kapesníčky a toaletní papír. Hlavní supermarket je rozdělen do dvou pater a všude na vás koukají cedule, které říkají, že v přízemí seženete drogerii, potřeby do domácnosti, oblečení, knihy, elekroniku atd., zatímco horní patro patří potravinám. Skvělé! Protože se ani jedna z položek na mém seznamu nejí (aspoň myslím), zamířila jsem suverénně do přízemí. Hledám, bloudím, zkouším jednu uličku po druhé... papíry prostě nejsou. Pak jsem si vzpomněla, že jsem svému hostiteli snědla jednu sušenku a jakožto správný host a navíc správkyně domácnosti bych ji měla zase dokoupit. Tak jsem se vydala nahoru... a co tam nevidím! Krmení pro děti (ano, pro zvířata taky), vedle přesnídávek a Sunarů plínky a vedle nich... vlhčené ubrousky! A v regálu z druhé strany kapesníčky a papír! Heuréka!

Přiznávám, chvíli jsem se podivovala, proč jsou tyto nepotravinové věci v patře, které má nabízet jenom potraviny, ale zřejmě mi nezbude než se smířit s faktem, že nemůžu zkrátka chápat všechno. Stejně jako jsem nechápala, proč bylo tak těžké najít mléko, které si přál majitel domácnosti, kterou dočasně spravuji. Musela to být jedna konkrétní značka a konkrétní balení. Tak koukáme na mléka v chlaďáku. Značka by byla, ale jiný typ, ten nechceme. Koukáme na mléka mimo chlaďák, také bez úspěchu. Pak procházíme někde mezi sýry a tam na nás zničehonic kouká hledané mléko. Sedí si tam mezi sýry a pomazánkovým máslem. Proč? Zřejmě pro slepičí kvoč. Abyste se měli čemu divit. Já už se nedivím. Ve srovnání s papírem mezi potravinami mi mléko mezi sýry přijde ještě úplně v pohodě.

Jak bych to jenom zakončila?

Zítra končí starý rok. Tak vám do toho nového popřeju co nejméně soubojů o potraviny v obchodech a co nejméně nelogicky schovaných produktů, které nemůžete najít.

A taky hodně zdraví a štěstí a hlavně lásky, protože i Cayenne musí uznat, že ve dvou je život hned veselejší, i když ti dva večer co večer mluví jen o práci, práci, práci a práci. Tak mám aspoň nápad na novoroční předsevzetí... Přestat o práci mluvit a začít ji taky dělat! :-D

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Staroroční překvapení boudicca®pise.cz 30. 12. 2016 - 20:44
RE(2x): Staroroční překvapení cayenne 02. 01. 2017 - 08:31
RE: Staroroční překvapení hroznetajne®pise.cz 31. 12. 2016 - 11:35
RE: Staroroční překvapení tlapka®pise.cz 08. 01. 2017 - 14:22