Někdy mám pocit

30. květen 2017 | 19.35 |

Po tak dlouhé pauze už by se slušelo přidat nějaký nový článek. Tenhle je ale spíš staronový, protože s jeho zveřejněním jsem dost dlouho váhala. Ale nakonec přece jen...

Někdy mám pocit, že lidé za něco strašně moc bojují, ale když toho dosáhnou, daná věc najednou ztratí na zajímavosti. Třeba jim jejich výdobytek zůstane a třeba taky ne. Když člověk dostane něco, co chtěl, až nebezpečně rychle zapomíná na to, jaké to bylo, když to neměl.

Přestanu se vyjadřovat tak otravně složitě a prozradím vám, co konkrétně jsem měla v předchozím odstavci na mysli: právo na svobodné vyjadřování, právo na vlastní názor, právo na nedotknutelné soukromí. Tedy věci, za které se v historii (a ještě relativně nedávno) muselo hodně bojovat, ale teď se najednou začínají jaksi vytrácet. Proces je to po většinu času dost nenápadný, možná sotva postřehnutelný. Věřím tomu, že mnozí z nás si ho ani neuvědomují. Nebo aspoň nepřipouštějí. Přesto se čas od času objeví znamení, které vám připomene, co se děje. (Čistě pro ilustraci může posloužit tento článek)

Podobných článků se objevilo víc, a když člověk začne pozorněji sledovat, co se kolem něj děje, zjistí, že to zřejmě nebude až takové sci-fi. V dnešní době všemožných smartphonů, sociálních sítí, chatů, WhatsUppů a nevím čeho ještě (protože většinu z toho vůbec nepoužívám) na sebe denně prozrazujeme neuvěřitelné množství informací.

Věřím tomu, že na začátku mohly být dobré úmysly: snaha lidem život usnadnit a zpříjemnit. Tady by dobrým příkladem mohla být GPS. Málokdo má tak dokonalý orientační smysl, aby se hned vyznal v místech, kde nikdy předtím nebyl. A mít v kapse mapu, která mě vždycky najde – i uprostřed lesa – je prostě fajn. Najednou máte mnohem větší přehled, mnohem větší jistotu. Jenže jak snadno by se tatáž věc mohla obrátit proti nám? Začíná mě až děsit, že pokaždé, když otevřu počítač, někam se okamžitě začínají odesílat informace o mé poloze, bez mého souhlasu a v podstatě bez mého vědomí. Nebo si toho vědoma jsem a souhlas k tomu dám, ale hádejte, jak moc byl dobrovolný. Jsem člověk, který je hodně v pohybu. Můj program se každou chvíli mění, každý týden mám jiný rozvrh, nemám žádné pravidelné zvyky a rituály. Líbí se mi představa, že jsem nepředvídatelná a nevystopovatelná. I když je asi trochu naivní. Přesto na té nepředvídatelnosti by mohlo něco být: jak mohou jiní předvídat, co udělám, když to nevím ani já sama? Impulzivní rozhodnutí mi nejsou cizí, přestože obvykle nejde o nijak závažné věci (o těch naopak předem dlouho přemýšlím). Jenže teď? Můžu si na víkend z Prahy odjet na tajné místo uprostřed lesů, které nikdo nezná. Jakmile bych si tam ale otevřela počítač (s jehož pomocí dělám třeba domácí úkoly), už by to místo zas tak tajné nebylo. Jistě, mnoho lidí si říká, že na tom nic není. Jsem malý člověk, nedělám nic špatného a nezákonného, nikoho nezajímám. Jenže! Jenže co když jednoho dne někoho zajímat začnu? Stát se může cokoli. Něco nepředvídatelného. Nikdy nevíte. Možná mám moc bujnou fantazii, ale přesto si dovedu představit, že se někdo třeba nachomýtne k nějakému incidentu. Zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě. A pak najednou nevíte, co se s vámi a okolo vás začne dít. Jakmile bych někoho začala až moc zajímat, budu chtít, aby toho o mně zjistil co nejméně a aby ty informace byly co nejstarší (neaktuální). I tak toho zjistí víc než dost. 

Nechme teď polohu polohou, to je jen jedna malinká oblast. Když se vrátím k tomu odkazu, článek se zabývá především komunikací mezi lidmi prostřednictvím chatu (ale počítejte sem klidně i volání). Také vám to připadá v pořádku? Aby vaše zprávy mohl číst někdo třetí? Že si nepíšete nic důležitého? No jistě, nemusíte zrovna plánovat teroristický útok v nějakém evropském velkoměstě. Jenže můžete třeba psát mamince, jak vás dneska šéf pěkně na...štval a jaký je to kus (doplňte si sami). Nebo můžete psát kamarádce, že je vám smutno, život vás nebaví a máte chuť se vším skoncovat. A teď si představte, že se budete třeba hlásit na nové zaměstnání. A bude to nějaká velká firma, která si o vás samozřejmě předem něco zjistí. A teď najednou bude vědět, že máte konflikty s nadřízenými a že trpíte depresemi. Ne, děkujeme, vás tady nepotřebujeme!

Myslíte, že je to přehnané?

Možná, ale když o tom začnete přemýšlet, donutí vás to uvažovat také nad tím, co všechno do zpráv píšete. Co všechno na sebe prozrazujete. Někdy mě štve, co všechno na sebe vyžvaním babičce a mámě. Jako bych v jejich přítomnosti prostě neuměla udržet ústa zavřená. Jenže jsou to pořád máma a babička. Takže mi možná dají kázání, možná to teda vykecají ještě nějaké tetě a třeba své kadeřnici. Ale ty informace, které o mně mají, nebudou zneužívat proti mně. A pochybuji, že by se to od všech tet a kadeřnic rozšířilo třeba až do okruhu lidí, u kterých bych jednou chtěla pracovat. Tím jsem jenom chtěla říct, že bych paradoxně měla být opatrnější spíš na to, co píšu, než na to, co říkám. Pak jsou tu naopak osoby, kterým se svěřuji úplně se vším, moji nejvěrnější rádci. Ale žijí daleko ode mě. Někdy jim prostě musím napsat. Nebo zavolat. A co když se všechny ty důvěrné informace, které byly určeny jen jejich uším nebo očím, najednou dostanou ještě k někomu jinému? Asi budu nucena přistoupit k psaní na obyčejný papír a na závěr dopisu připojovat příkaz ‚Po přečtení spalte!‘ Jenže bych neměla jistotu, jestli třeba už dávno nebylo vynalezeno nějaké tajné zařízení, kterým by na poštách uměli obsah dopisů přečíst a zanalyzovat. Ale to už jsem asi opravdu paranoidní. Nejspíš by to bylo přesně naopak – dnes se všichni tak spoléhají na to, že všichni všechno důležité píšou a posílají v elektronické verzi (protože je to tak rychlejší, pohodlnější a levnější), že by obyčejné a poněkud staromódně působící dopisy nikdo nepodezříval. Přitom zrovna pro mě psaní tužkou po papíru má skoro terapeutické účinky a takové dopisy by mi určitě pomáhaly najít ztracený klid.

Někteří už tuší, co bude dalším krokem. No ano, s ohledem na to, co jsem napsala výše, se musím začít sama sebe ptát, co udělám s blogem. Ten totiž osobních informací obsahuje víc než dost. A ačkoli se snažím vyhýbat uvedení svého jména, je mi jasné, že v důsledku specifičnosti mého studijního oboru by nebylo těžké si mě dohledat i v reálném světě. A taky, kdybych blog neměla, neměla bych kde publikovat takový článek a nedocílila bych toho, aby si ho přečetlo aspoň pár lidí. Stejně tak nezruším ani svůj profil na Knize tváří, protože ho prostě potřebuji, protože tam moji spolužáci sdílí studijní materiály, protože s pomocí tohoto kanálu propagujeme náš obor a protože... ano, přiznávám, můžu tam trošku šmírovat své kamarády. Jenže já jsem neškodný šmírák. Zvědavý, ale neškodný. Nabyté informace nehodlám zneužívat ani využívat pro vlastní prospěch. Stačí mi je jen mít. Stačí mi být v obraze.

Začínám si v hlavě vytvářet takovou představu. Můžeme tomu klidně říkat životní sen. Je to obraz, na kterém vidím červeně natřený domeček s bílými záclonkami. Domeček stojí někde u lesa, vedle něj je zahrádka a políčko, kde si obyvatelé vypěstují vše potřebné pro svou obživu. Možná by k tomu mohli mít třeba aspoň kozu nebo jiné hospodářské zvíře. Opodál u břehu jezera stojí ještě jedna malá dřevěná stavba, ve střeše má komín a o schůdky přede dveřmi je opřený svazek březových větviček. U mola je uvázaný malý člun a v něm rybářské náčiní. Tak a v tomhle domečku bude žít jedna dvojice, jedna koza a k tomu třeba ještě jedna kočka. A budou tam žít šťastně a bez starostí, v souladu s přírodou a naprosto odtrženi od okolního světa, takže ani nebudou vědět, jestli je rok 2017, nebo 2020, nebo dokonce 2050. K čemu by jim taková informace ostatně byla?

Ano, tohle už je přehnaná představa. A to je další věc, na kterou jsem chtěla upozornit. Jsou totiž lidé (a já mezi ně rozhodně patřím), kteří říkají spoustu věcí (ale opravdu velkou spoustu), které vlastně nemyslí až tak vážně. Kdo dokáže rozeznat, co vážně myslím a co ne? No kdo, když to mnohdy nevím ani já sama? A jak chybný úsudek si o někom můžete vytvořit, když začnete brát vážně něco, co on vážně vůbec nemíní...

Svou rostoucí paranoiou vás nakazit nechci, tu si ráda nechám celou pro sebe. Ale když ve vás začne hlodat aspoň jedna malinkatá pochybnůstka, budu sepsání tohoto textu považovat za smysluplné.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Někdy mám pocit boudicca®pise.cz 02. 06. 2017 - 21:34
RE(2x): Někdy mám pocit cayenne 04. 06. 2017 - 09:52