Pondělí 17. 7. 2017

17. červenec 2017 | 19.13 |

Blog jsem poslední dobou trochu zanedbala. Ovšem teď se připravte na další nálož článků, protože je tu můj už tradiční deník ze stejně tradičního letního pobytu v jedné severské zemi.

Kousek neděle 16. 7. a celé pondělí 17. 7. 2017

Rok uběhl jako voda a já už jsem zase ve Finsku. Na letním kurzu už potřetí. A pokaždé je to úplně jiné. Stejně tak cesta je pokaždé úplně jiná. A pokaždé jsem z ní nervózní. Nikoli bezdůvodně. Co se tedy stalo letos? Přinejmenším mě potkalo noční cestování. Letenky na jiné časy buď v příslušný den byly vůbec, anebo příšerně drahé. A tak mi nezbylo než vzít za vděk příletem do Helsinek ve 22:35. 

Hladina adrenalinu se mi ovšem zvedla už na pražském letišti. Když jsem se odbavila, šla jsem čekat k příslušnému výstupu (gate). Podařilo se mi dokonce ulovit místo k sezení, vytáhla jsem tedy své zásoby křížovek a sudoku, cvakla propiskou... A urychleně se zase zvedala. Přiběhli totiž zaměstnanci letiště, že prostor je nutné okamžitě vyklidit. Stihla jsem si všimnout, že opodál totiž leží opuštěný kufr, ke kterému se nikdo nechtěl hlásit. Po tom všem, co se stalo v nedávné době, je jasné, že něco takového vzbuzuje podezření. Nejdřív jsem – stejně jako ostatní – chtěla zůstat poblíž a sledovat, co se bude dít. Záhy mě to ovšem přešlo. Pud sebezáchovy se ozval. Přeběhl mi mráz po zádech. Jestli to může být nějaká výbušnina, bude lepší, když se budu zdržovat co nejdál. A tak jsem se šla trochu projít. Prostor nástupiště byl uzavřen přes půl hodiny. Odbavení se tím poněkud opozdilo a stejně tak odlet. Ovšem podle toho, co jsem sledovala na odletové tabuli, ten den snad jediné letadlo nevzlétlo na čas. Nevadí. Nikam jsem nespěchala.

Přiřadili mi sedadlo do uličky, z čehož jsem nebyla šťastná, protože tam samozřejmě pořád někdo coural, takže spaní moc nešlo. Kromě toho pán vedle mě cestou sledoval Hunger Games, tak jsem mu občas koukala přes rameno. Překvapilo mě, že do palubního servisu od minulého roku zařadili rozdávání novin. Přesnější by bylo spíš ‚prodávání‘. Protože za ně chtějí tři eura. Naštěstí borůvkový džus je stále zdarma.

V Helsinkách stačilo jen jít za davem. Šťastně jsem se shledala se svým kufrem a konstatovala, že mám poslední možnost zajít si na letišti ještě na záchod. Všechny předchozí toalety už jsem minula (a nedalo se jít zpátky), zbývaly tedy poslední, které ovšem byly o patro níž než hala, kde jsem se zrovna nacházela. A výtah žádný. Tudíž půlnoční rozcvička s kufrem. Naštěstí to byla docela pohoda. Opomněla jsem totiž zmínit, že jsem se sbalila na tři týdny a vezu pouhopouhých 10 kilo. (A to jsem přihazovala dost věcí navíc, jen tak, aby ten kufr nebyl tak trapně prázdný. Jistá osoba mě totiž naučila cestovat trochu víc nalehko.) Ovšem záchod byl stará dobrá klasika: obrázek březového lesa přes celou stěnu a k tomu nahrávka ptačího zpěvu, kterou bylo slyšet už na chodbě. Jinými slovy první možnost začít nasávat finskou atmosféru.

Nástupiště, ze kterého mi jel autobus do Jyväskylä (města, v němž strávím část letošního léta) bylo naštěstí hned u východu. Čekala mě čtyřhodinová cesta. Dočetla jsem se, že Jyväskylä leží asi 270 km severně od Helsinek, což mě překvapilo, protože jsem myslela, že je to ještě dál. Odbila půlnoc a autobus přijel. Řidič byl moc milý, snažila jsem se mu maximálně kiitosovat (děkovat), protože vím, že to řidiči nemají lehké (i když ve Finsku možná přece jen lepší než u nás). Navíc mi trochu připomínal našeho (teď už bývalého) lektora z univerzity.

Autobus se překvapivě naplnil. Dokonce se mi stalo, že si vedle mě sedla jedna Finka. Podobná situace nastává jedině v případě, že už žádná jiná dvousedačka není volná. Finové si jinak vedle cizích lidí zásadně nesedají. (To já ostatně taky ne.) Vyjížděli jsme z Helsinek, zavíraly se mi oči (už taky bylo značně pozdě), když vtom se ozvala příšerná rána a pak takové rytmické bušení. Jiná Finka na sedadle za mnou vyskočila a společně s dalšími dvěma začala hystericky řvát, ať řidič okamžitě zastaví. Štěstí, že už finsky rozumím dost na to, abych celkem rychle pochopila, že jsme píchli. Jako pneumatiku. (A to jsem si myslela, že kleknuté nebo píchnuté autobusy jsem si užila dostatečně doma...) Řidič naštěstí zachoval chladnou hlavu. Obhlédl situaci a za okamžik nám přišel oznámit, že máme chvíli vyčkat, náhradní vůz je na cestě. Čekali jsme necelou půlhodinu.

Stěhování do druhého autobusu proběhlo naštěstí hladce. Řidič mi opět pomohl s mým (zřejmě i pro něj překvapivě lehkým) kufrem a mohli jsme frčet dál. Kolega, který náhradní autobus přivezl, zůstal u toho původního nepojízdného. Byla jsem ráda, že nám našeho lektora připomínajícího řidiče nechali. Další dobrou zprávou bylo to, že si lidé samozřejmě různě přesedli, takže mi vyšlo, že jsem nakonec pžece jen měla celou dvousedačku pro sebe. A taky jsem konečně usnula. Vlastně jsem se i relativně prospala. Jak se teda jenom můžete prospat, když vám hlava (a potažmo celá horní polovina těla) pořád někam přepadává. Tu a tam mě sice probudil úder hlavy o sklo (protože jsem se zapomněla vybavit nějakým polštářkem a kabát jsem tam dávat nechtěla, jelikož mi bez něj byla zima), ale nějaké tři hodiny jsem přece jen naspala. A to je lepší než nic.

Do Jyväskylä jsme nakonec přijeli jen s malým zpožděním. Jestli máte ve čtyři ráno zpoždění, je vám stejně úplně jedno, když tak jako tak někde musíte čekat až do rána. Měla jsem ještě z domova vytipovaný McDonald's, který má otevřeno 00-24. (Nádražní hala se bohužel na noc zavírá.) Nejdřív jsem z toho byla trochu nejistá, podnik byl dosti neuklizený a obsluha držela temnou hodinku, což ovšem pramenilo asi spíš z faktu, že stejně svítalo, takže umělé osvětlení už nebylo potřeba. Chtěla jsem si dát něco malého k jídlu, ale v noci zřejmě neprodávají (anebo se mě stále drží mé štěstí, že vždycky vyprodají právě to, co zrovna chci...). Naštěstí kahvi (kávu) dostanete ve Finsku 24/7, protože Finové jsou závislí. Tak jsem tam seděla a dvě a půl hodiny ucucávala jednu malou studenou kávu. K tomu jsem tu a tam tajně ukousla nějakou tu sušenku, co jsem si vezla z domova. Zabavila jsem se luštěním a využitím podnikové wi-fi. Po sedmé hodině jsem se vrátila na autobusové nádraží a vydala se hledat ubytovnu.

Když jsem dorazila na určenou adresu, našla jsem vysokou budovu v rekonstrukci (což mimochodem odpovídá i obrázkům, které jsem ještě včera doma hledala na Google - totiž jedno velké staveniště). Nedalo se nic dělat, musela jsem zavolat našemu tutorovi, aby mě přišel vyzvednout. Naštěstí dorazil už za několik minut. Ukázalo se, že ubytovna je jen přesunuta do jiné budovy, takže dobrý, pod lešením spát nebudu. Dozvěděla jsem se, že jsem první a jediná, kdo přijel takhle ráno. Všichni ostatní počítají s tím, že příjezd je až v době 16-22 hodin. Nechápu, jak se do tohoto intervalu ti ostatní studenti mohli trefit. Teda kromě možnosti, že bych přespávala na helsinském letišti, což oni asi udělali. Ale mně to stačilo jednou. Tutor mi ukázal pokoj a velmi pomalou a jasnou finštinou vysvětlil základní věci. (Až jsem si říkala, že na mě může mluvit trochu rychleji a přirozeněji, ale nemůžu mu jeho snahu vyčítat, že jo.)

Poté mě tutor opustil a já se chystala si jít konečně lehnout. Jenže se mi zrovna nechtělo spát. Tak jsem vyrazila na obhlídku nejbližšího supermarketu. Asi bych neměla přiznávat, že na můj první nákup zase padlo 25 euro, ale musela jsem tady domácnost trošičku dovybavit (třeba houbičkami na nádobí). No a pak taky bylo nutné nakoupit finský chléb (ovesný) a zásobu sýra (1,25 kg – ano, hodlám to spořádat úplně sama!) a k tomu samozřejmě Fazerovu čokoládu. Protože na ni jsem se těšila už od té doby, co jsem se dozvěděla, že jedu.

Ačkoli ubytovna samotná moc hezká není (prostě značně oprýskaná, nudně bílá budova), na okolí si stěžovat nemůžu. Bydlím v březovém lesíku. Bříza je finsky koivu. Tak si to pamatujte, protože koivu je důležité slovo. Jako třeba karhu (medvěd). Nebo olut (pivo). Důležité je to samozřejmě pro Finy, ne pro mě! (A Karhu je mimochodem značka piva. Které nepiju. Tak asi není důvod se o alkoholických nápojích dále rozepisovat...) Potěšující zprávou je, že mám pokoj jen sama pro sebe. Což loni nebylo a trochu mě to štvalo. Kuchyň a koupelnu sdílím jen s jedním dalším člověkem, což je slovy Finů ihan ookoo (docela v pohodě). I když ještě nevím, co to bude zač ta moje spolubydlící. Ale tři týdny za takových podmínek přežiju snad s kýmkoli.

Po nákupu a velmi pozdní snídani na mě konečně padla únava. Stihla jsem spát jen dvě hodiny, než se mi to bytu někdo vloupal. Ukázalo se, že je to jen uklízečka, která si spletla dveře. Netušila jsem, že tu svým časným příjezdem způsobím takový zmatek. Odpoledne se mi tutor znovu ozval, že mě tu ještě provede.

Jak už to tak ve Finsku bývá, odpoledne začalo pršet. Fin je očividně zvyklý moknout a já mám deštník, takže vlastně žádný problém. Dozvěděla jsem se, kde je prádelna, kde recepce (kam bych za normálních okolností šla nejdřív, kdybych nepřijela ve čtyři ráno – jak mi neopomněl třikrát připomenout) a kde si můžu se spolužáky z kurzu něco ugrilovat (kdybych to snad měla v plánu a kdyby zase přestalo pršet). Taky jsem postupně začala přicházet na věci, které jsem zapomněla. V té prádelně třeba na to, že nemám prací kapsle. Na cesty jsou skvělé, když víte, že budete za celou dobu prát nejvýš třikrát (a že kvůli tomu opravdu nemá smysl kupovat celé balení pracího prostředku). Taky postrádám ovocný čaj. Já vím, že to vlastně není čaj, ale právě proto! Finové ovocný čaj neznají. Zelený. Nebo černý. Vihreä. Taimusta. Jiná možnost není. Nezbývá mi, než se smířit s tím, že budu tři týdny pít černý. Ale musím si k němu sehnat juokseva hunaja (běžící med) a mléko! To by bylo nemilé, kdyby mě koti-ikävä (stesk po domově) začal přepadat už první den. Ale já se nedám. V případě nouze bude akorát nutné výrazně zvýšit příjem čokolády...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pondělí 17. 7. 2017 hroznetajne®pise.cz 18. 07. 2017 - 09:56
RE(2x): Pondělí 17. 7. 2017 cayenne 18. 07. 2017 - 17:47
RE(3x): Pondělí 17. 7. 2017 hroznetajne®pise.cz 18. 07. 2017 - 17:50
RE: Pondělí 17. 7. 2017 boudicca®pise.cz 18. 07. 2017 - 15:51
RE(2x): Pondělí 17. 7. 2017 cayenne 18. 07. 2017 - 17:48
RE: Pondělí 17. 7. 2017 královna osamělých ostrovů 18. 07. 2017 - 18:45
RE(2x): Pondělí 17. 7. 2017 cayenne 18. 07. 2017 - 19:59
RE: Pondělí 17. 7. 2017 rebarbora®pise.cz 17. 08. 2017 - 18:40