Úterý 1.2.2011

26. březen 2011 | 18.51 |

Dnes jsem začínala klasicky na osmou. Ovšem ráno jsem musela vzbudit do školy toho Nicolasova kamaráda. Paráda. Tak jsem vstala o čtvrt hodiny dřív, abych "vyřídila" koupelnu a pak mu tam nepřekážela a poté se vydala do jeho pokoje. Celý problém vyřešila skřípající klika. Zablekotala jsem něco ve smyslu, že je třeba vstávat a raději zas odešla. Chodila jsem po pokoji, připravovala nějaké věci, ale z jeho pokoje jsem žádný šramot neslyšela. Nejdřív jsem se vyděsila, že je to ten případ, co okamžitě znovu usne. Naštěstí jsem škvírou mezi dveřmi a podlahou zahlédla, že už alespoň rozsvítil. Já si mezitím stačila uklidit, zopáknout finštinu, připravit věci do školy, když on se konečně rozhoupal a vyšel z pokoje. Do koupelny, kde strávil asi 3 minuty. Jo, jasný, podle sebe soudím tebe holt nefunguje. To, že já minut potřebuju 15, neznamená, že na tom jsou stejně i ostatní... Pak jsem jen zaslechla, jak jde dolů. Nějak brzy, říkala jsem si, vzhledem k tomu, že většinou odcházím (i z "dětí") první já. Záhy jsem zjistila důvod, on na rozdíl ode mě ještě v domě snídá. To já si tak krátím procházku na zastávku, případně čekání na autobus.

Dnes jsme začínali dvouhodinovkou biologie. Téma? Zápoj, neboli synapse, tedy pro mne hodina hledání fr. ekvivalentů k věcem, které znám. Když učitel zadal samostatou práci, přišel se mě vyptávat, jestli rozumím apod. Tak jsem mu vysvětlila, jak se věci mají. Jen doufám, že to neznamená, že mě od příště známkuje stejně jako ostatní!

Poté následovala dvouhodinovka ekonomie. Po 10 minutách (ze 110) jsem se začala nudit. Po 20 jsem opravdu začala usínat. Nakonec jsem to nevydržela a otevřela si svůj univerzální poznámkový blok na stranách s Lyrginem a Kerin. Můj příběh mě trochu probral. Přeci jen čím dál víc se z toho stává srdeční záležitost... Díky občasným psacím pauzám jsem se dožila i závěrečného zvonění. Chtěla jsem počkat na Raphaëla, jenomže on dlouho mluvil s profesorkou a navíc ho netlačil čas, já měla pauzu na oběd jen tři čtvrtě hodiny, což z půlhodinovým stáním fronty není zrovna "na pohodu".

Tak jsem zas jednou obědvala sama. Hlavní jídlo šlo, až na maso, doplácla jsem se zdejší fr. láskou: bagetou a jogurtem. Pak mě čekala hodina angličtiny, té povinné. Přiznávám, že mě to začíná docela štvát. Buď jsou moji spolužáci úplně natvrdlí, nebo prostě líní odpovídat (a nutno dodat, že pravděpodobnost obou těchto možností je stejná, o tom, že Francouzi mají s angličtinou problémy, jsem se už zmiňovala). Ono ani učitelka si není se vším úplně jistá. Polovinu vět bych napsala jinak než ona, tak jsem zvědavá na zítřejší test, jestli mi mé případně odlišné odpovědi uzná...

Kromě toho si ke mně přisedla spolužačka, se kterou se poslední dobou také začínám bavit trochu víc – Clémence [Klemáns].

Snažila jsem se jí vysvětlit zrovna probíranou látku a zdálo se, že nakonec opravdu pochopila (otázkou je, do jaké míry díky mně...). Teď jsem jen zvědavá, jestli na příští hodině angličtiny opět nebudu sama...

A potom? Konec! Hurá. Ve 14.hodin konec vyučování, to je na zdejší poměry opravdu brzy. Já ale nezahálela a vyrazila do Carrefouru. V celém komplexu je i několik další obchodů, především hadráren, ale bohužel, s hračkami jsem opět moc nepochodila. Snad jen přímo v Carrefouru by se něco našlo...

Protože mě ale Stéphanie požádala, abych jí v Intermarché koupila ještě nějaké věci k večeři, bylo třeba se zas brzy vrátit a zaskočit také tam. Autobus měl zpoždění jen 15 minut, ale brzy nabral ještě větší: snad polovinu města totiž odpoledne ochromila zácpa. Co se dalo dělat, pěšky jsem to měla rychleji. Bagety jsem našla bez problému, jenže druhou položkou na seznamu bylo "crème fraiche”. Super a to je jako co? U toho instrukce: jakou značku mám koupit a také, že to najdu vedle vajec. Vedle vajec bylo sušené ovoce. Z druhé strany ovocné džusy. Ale uznávám, že když jsem popošla až za džusy (pořád stejný regál), začaly se objevovat nápisy "crème”. Jenže crème legere, crème nevím co, ale nikde crème fraiche! Nakonec jsem se dopátrala i tohoto nápisu, po chvíli jsem našla také správnou značku výrobce. A přišla otázka: "light” nebo normál? Vsadila jsem na normál. Uuf, správně! Hurá, první nákup pro domácnost jsem tu zvládla!

Zato už nezbylo moc času na úkoly, něco jsem honem napsala, šla se navečeřet a spát. Zítra bohužel budím zas. Ach jo.

Každopádně dneska už zaznamenávám jistý pokrok: ve dvou případech, kdy mě někdo oslovil na ulici, si jsem téměř jistá, že se mi podařilo odpovědět tak, že ti lidé nepoznali, že odtud nejsem. (Ne, že by to byla nějaká složitá odpověď, ale zvládla jsem ji bez té své omluvné věty, že se jazyk teprv učím). Ano, pak jsem měla menší problém s prodavačkou v obchodě, ale naštěstí jsem pravděpodobnou sdělovanou zprávu dešifrovala dříve, než stihla vymyslet, jak by to MOHLO být (a tutově nebylo) anglicky. To půjde. Doufám. Po 3 týdnech to snad není zas tak špatné. A demain!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře