Čtvrtek 3.2.2011

26. březen 2011 | 18.54 |

Dnes jsme začínali dvouhodinovkou zeměpisu. Občas jsem něco pochytila, ale nikterak slavné to nebylo. Vím jen, že příští týden moji spolužáci píšou zas nějakou práci na vybrané téma. Doufám, že v mém případě stále platí, že to není povinné. Myslím totiž, že to je něco o turismu ve Francii a o tom napsat souvislý text ve fr.? Ani náhodou...

Následovala hodina francouzštiny. Jenže já jsem zaslechla, že dnes měly být nějaké změny, ale bohužel jsem špatně rozuměla a zapomněla se přeptat spolužáků. U třídy nikdo nebyl. Začala jsem panikařit, naštěstí zrovna byla "velká" přestávka a já brzy potkala skupinku spolužaček. Řekly mi, že prý hodinu fr. nemáme. Tak snad. Nebo mám zameškanou. Ale ony poté už také nezamířily ke třídě... Potom jsem se dočetla, že profesorka na angličtinu (která je po fr.) údajně chybí. To byl ten problém, spolužáci v trapu, co když je to jako s tím profesorem na biologii? Co když se mýlím? Takže jsem vlastně pomalu mohla vyrazit na oběd? Snad...

Dnes jsem zaznamenala 3 velké změny: máme nové tácy, šéfkuchař, který si celé poledne hvízdá (opravdu, ať do jídelny přijdu v jakoukoli hodinu, vždycky ho slyším), dnes změnil melodii a nakonec: nudle. Poprvé tu byly nudle a maso, které se s trochou snahy dalo ukrojit. Kromě toho jsem v části pro dezerty objevila jakási obalená kolečka. Podle tvaru jsem to hádala na ananas. Přesto jsem zadoufala, že se mýlím (neměla jsem na něj zrovna chuť) a rozhodla se kolečka ochutnat. Ano, byl to ananas. Ale nakonec mi to ani nevadilo, vůbec to nebylo špatné. Trochu mě uklidnili dva spolužáci, které jsem na obědě zahlédla. Přinejmenším budeme 3 absentéři na angličtině...

Přes poledne jsem vyrazila do domu. Trochu si odpočinout, vzpamatovat se. A pak zas do školy. Měla být ekonomie. Jenže 10 minut před začátkem hodiny před třídou nikdo nebyl a já dostala zlé tušení. Sakra, kde zas jsou?! Vzpomněla jsem si, že o nějaké změně na čtvrtek se mluvilo na fr. i na ekonomii. Dokonce snad i profesorka říkala, že to pro mě nebude povinné. Jenže znamenalo by to zameškanou hodinu nebo ne? Po tom, co Stéphanie hned první týden poslali tu poplašnou zprávu, mám z toho úplnou fóbii!

Kdepak, ve třídě nikdo, v CDI také ne (a prošla jsem ho opravdu celé). Panika rostla a já se neubránila slzám. Šla jsem do atria, posadila se na lavičku a chtěla se chvíli uklidnit, nadechnout, zamyslet. A pak asi vyrazit nahlásit svůj problém do Vie Scolaire (tomu jsem se po zkušenosti s hledáním třídy před dvěma týdny snažila obloukem vyhýbat). Jenže co se nestalo, jen co jsem se posadila a začala se hrabat v kabelce pro kapesník, procházela okolo profesorka na fr. Ca va, Dominika? Hned si všimla, že je problém. A já se cítila neuvěřitelně trapně. Chtěla jsem se co nejrychleji uklidnit, ale nešlo to. Vysvětlila jsem jí, že jsem ztratila svou třídu.

Ptala se, jestli tam mám nějaké kamarády, se kterými mluvím, kterých bych se ptala... Zahanbeně jsem jmenovala jenom Raphaëla, ale toho jsem teď nikde sehnat nemohla. Řekla mi, ať jdu s ní a hned zamířila do Vie Scolaire. Ještě lepší, takže i všichni tam viděli, že jsem to dneska jaksi nezvládla. Nakonec jsem se dozvěděla, že spolužáci píší v nějakém speciálním sálu (asi jako je u nás kinosál, ale krom spolužáků to asi ostatní čtenáři znát nebudou) právě nějakou práci z ekonomie. Ale řekla, že pokud si myslím, že bych neměla o čem a jak psát, můžu jít s ní do Amphitheatre, kde se právě promítal nějaký film o léčení alkoholismu. Rozhodla jsem se tedy pro film. Průběžně mi vysvětlovala, co se děje, protože jsem moc nerozuměla. Nakonec jsem jí vysvětlila, že mám ještě jednu hodinu – španělštinu, takže musím zas jít. Teda, doufala jsem, že mám normálně španělštinu... Nabízela mi, že mě doprovodí. Poděkovala jsem a řekla, že třídu najdu. Au revoir et a demain.

V atriu jsem potkala většinu třídy. Chvíli jsem si tam také sedla na vedlejší lavičku a čekala, až se zvednou a zamíří k učebně, kde jsme měli mít následující hodinu. Nebo kamkoli jinam. Odmítala jsem dnes svou třídu opět ztratit z dohledu. Naštěstí španělština už byla bez problému. Jako obvykle. Trochu nudná, pro mě podstatně těžší než pro spolužáky... Ale poslední hodina. A honem domů!

Doma jsem začala psát krátké pojednání o Jaroslavu Seifertovi. Myslím, že jsem zmiňovala, že mi profesorka na fr. nabízela, abych třídě představila nějakého českého básníka. Doufám, že jí tím tedy udělám radost, vlastně to zčásti míním jako takové poděkování za její dnešní pomoc. A snad tam nenapíšu moc chyb... Uvidíme. Hlavně to musím dokončit! Vůbec to totiž není snadné a když každou chvíli listuju slovníkem...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře