Pátek 11.2.2011

26. březen 2011 | 19.02 |

Dnes jsem se probudila krátce po 6. (přestože škola začínala až v 9). Bylo mi zle, bolelo mě břicho, nevolnost a ještě jsem dostala křeč do nohy (to na tom bylo asi nejhorší) a cítila jsem se ještě unavenější než večer. Prostě: když už, tak pořádně! Naštěstí jsem to za nějakou hodinku trochu rozdýchala, prášky zabraly a já se mohla chystat. Čekal mě můj velký den!

Nejprve ovšem hodina ekonomie. Trochu jsem se děsila, kdy zas začnu usínat, ovšem pro mě příjemné překvapení, když učitelka zavelela: posaďte se k sobě podle skupinek na TPE. Tedy pro mě práce nulová. Akorát za mnou přišla, že v úterý moji spolužáci zase píšou nějakou slohovku, vysvětlila jsem jí, že ještě v hodinách úplně nerozumím a že asi nebudu schopná něco pořádného napsat. Domluvily jsme se, že mi zkusí přinést nějakou práci pro nižší ročníky. Snad to s pomocí slovníku zvládnu, už tu bez něj nechodím na krok. Ale je to docela užitečné (například v pondělí mi Raphaël nemohl vysvětlit jedno slovo a ptal se mě, jestli mám svůj slovník s sebou, aby mi to ukázal; jenže kvůli věcem na tělocvik se mi už do tašky nevešel, tak takhle moc ho potřebuju – ten slovník! Ne mého spolužáka! - smile).

Další byla matematika. Vzhledem k tomu, že občas nerozumím (a v matice jsem I trochu líná) poslouchat, co je za úkol, stihla jsem si při "volné” hodině ekonomie udělat pro jistotu všechna cvičení. Vážně mě to dostává, oni řeší soustavu dvou rovnic o dvou neznámých!! A někdo je schopen se přihlásit, že mu to nevychází!!!! (Ještě že to nejsem já....)

Po zvonění se většina třídy vydala do jídelny, já s Raphaëlem do CDI. Chtěla jsem zkusit svou prezentaci. Přesně jak jsem se obávala, nedařilo se mi to otevřít. Tak jsem šla za ním (opodál si něco četl). To je špatné, nejde mi to otevřít, zatvářila jsem se smutně (už jsem plánovala, jak to v poledne všechno honem naházím do Wordu, přestože v PowerPointu to vypadá mnohem lépe). Jestli to může zkusit on. Jistě. Paráda, samozřejmě, že se mu to povedlo. Podrobně mi vysvětlil, jak na to, abych to odpoledne už zvládla sama (zbytečně, protože ten počítač v učebně, kde jsme odpoledne byli, PowerPoint bez problému sám otevřel). Ještě chvíli jsme se věnovali literatuře a před polednem se vydali do jídelny (zbytek kluků už předtím vyhnal hlad, asi).

Dneska těstoviny s masem, nějaký ten jogurt. Tak si v klidu jím, skončím s hlavním jídlem a že se pustím do "dezertů” a co nevidím. Raphaël je hotov! Já ty kluky fakt nechápu (Nicolas tady v domě je úplně to samé, vždycky první). Já bych mu to fakt nevzala!! Tak jsem mu napůl vyčítavým hlasem řekla, že je moc rychlý. Prý že se nic neděje, že počká. Tak jsem do sebe kopla jogurt a po rozloučení "a tout a l'heure” [a tutalér] – tak zatím (mimochodem jeden z výrazů, který jsem se naučila až tady, v Čechách jsem ho vůbec neslyšela a tady se tak loučí každou chvíli!) vyrazila do domu.

Chvíli si odpočinula, nabrala dech a zas vyrazila na odpolední vyučování. Poznámky v bloku, flashku v kapse. Začínala jsem být trochu nervózní. Přeci jen, tohle není moje česká třída, před kterou si se svými prezentacemi věřím, protože jen málokdo je připravuje lépe a poctivěji než já (já vím, já vím, sebechvála smrdí, tak mě nekamenujte, zas tak často to nedělám...).

Před třídou jsem si je naposledy přečetla a se zvoněním vstoupila. Profesorka rozhodla, že nejprve uděláme nějakou práci a má prezentace bude až na konci dvouhodinovky. Opět jsme probírali Baudelaira, ovšem oddíl básní, který jsem ještě nestihla nastudovat (řekla nám o tom teprve včera, těch básní je tam docela dost a mně překlad každé z nich trvá cca půl hodiny!). Pracovat jsme naštěstí měli ve skupinkách. Klasicky jsem byla přiřazena tam, kde to vedl Raphaël, ovšem nakonec jsem pracovala s jiným spolužákem, Françoisem (č. ekvivalent – František). I on už se pomalu řadí k lidem, se kterými se "také trošku bavím”, po dnešní hodině a také díky spolupráci na angličtině. Když jsme vyhledali vše potřebné a odpověděli na otázky, nadešla moje chvíle. Jak už jsem řekla, technický problém naštěstí nebyl. Profesorka upozornila třídu (to jsem jí náhodou rozuměla), že jsem se snažila, že je to pro mě obtížné, tak ať dávají pozor a jsou potichu (sice jsem nějaký šepot slyšela, ale jinak skutečně potichu byli a já stejně měla dost starostí sama se sebou). Párkrát jsem se přeřekla, párkrát zakoktala, ale nakonec jsem snad vyjádřila, co jsem chtěla. Když došlo na ukázky, profesorka mě poprosila, abych báseň přečetla i v češtině, aby slyšeli, jak to zní (škoda, že zrovna byla psaná volným veršem, protože si myslím, že české rýmy jsou přesnější a lépe zní, než ty francouzské). Nakonec jsem se úspěšně dopracovala k závěru své prezentace a vydechla si, mám to za sebou! Zbývalo asi 10 minut do konce hodiny a profesorka prohlásila, že moji spolužáci mají jedinečnou příležitost klást dotazy – o Seifertovi, ČR i o mně. Nakonec se ptali asi jen 3 lidé, ale jedna spolužačka se přihlásila hned třikrát. A zajímalo je hlavně české školství. Kromě toho jsem zjistila, že ve třídě jsou sice asi 2 lidé, kteří Prahu navštívili, ale mám pocit, že říkali, že je to už déle a příliš si nepamatují. Zato profesorka se také do Čech podívala a pamatuje si velmi dobře. Praha je podle ní nádherná. Ha, moje řeč!

Když se ozval "záchranný” zvonek, třída okamžitě vystřelila ven. Víkend! Mně chvíli trvalo, než jsem si pobalila všechny věci (nějak jsem toho za to vyučování stihla vytahat hodně). Nakonec jsem zůstala sama s profesorkou a Raphaëlem (který na mě asi čekal). P. prof. mě pochválila, že se mi ta prezentace povedla, že to bylo zajímavé a že jsem opravdu udělala obrovský pokrok s fr. (podle ní rychleji než norští studenti), s čímž Raphaël ihned souhlasil. Vlastně na to přišla řeč ještě v hodině a profesorka před celou třídou řekla, že můj psaný projev ve fr. je velmi dobrý, ale že potřebuju hlavně mluvit, s čímž mi mají spolužáci pomoci! (Jsem zvědavá, jestli se z jejich strany něco změní, ale ano, já vím, musím také nějaký krok podniknout sama, jen se k tomu odvážit!!!).

Konečně se mi podařilo naházet všechny věci do kabelky, popřát si s profesorkou hezký víkend a s Raphaëlem vyrazit ven. Vyšli jsme před školu, chvíli si povídali (také řešili češtinu, říkala jsem, že v češtině máme spoustu počeštěných cizích slov, takže občas něco takhle odhadnu, jak některé slovíčko může být ve fr., bohužel všechna cizí slova neznám...). Najednou se zastavil, že prý musí počkat na maminku (asi ho v pátek vozí autem). Popřála jsem mu tedy hezký víkend a vyrazila k autobusu. Smutná, že zase nemám číslo, že jsem se nestihla zeptat, co bude o víkendu dělat a jestli by se mu čistě náhodou nechtělo zajet do Angers... Sakra, zas jsem měla chuť se nakopnout. Šla jsem tedy na zastávku, jako obvykle směrem do domu Stéphanie, přestože jsem chtěla jet do centra koupit nějaké věci! Naštěstí mi to došlo včas a nastoupila jsem do správného autobusu. Až tam mě napadlo, že jsem mu vlastně mohla nabídnout to, co Kaie v pondělí, že mám času dost a můžu počkat s ním. Myslím, že bych zvládla fr. honem dodat něco ve smyslu, že stačí říct, jestli mě nechce seznamovat s rodinou... Pozdě. Grr! Proč mě to nenapadlo dřív?!

Úspěšně jsem se dostala do centra (v pátek je to docela horor, když každý někam odjíždí, spousta studentů není z Angers a dojíždí z jiných měst nebo v týdnu bydlí v internátu). Hned jsem zamířila do obchodu, kde jsem v úterý vyhlídla některé věci pro kluky. Ale co to, na svém místě nebyly! Že by je vyprodali? To snad ne! Uf, všimla jsem si jich ve vedlejší uličce. Nakonec jsem tedy vybrala svetříky na zip a s kapucou. Ale ještě se podívám I po těch hračkách, je mi jasné, že zrovna oblečení mé malé brášky moc nenadchne. 

Před domem jsem se akorát potkala s Nicolasem a Jeremym, kteří se také vraceli ze školy. Já se však příliš nezdržela, ještě jsem zaskočila do knihovny, kde jsem si půjčila další 3 dětské knížky (no ano, češtinu jsem se také naučila z podobných knížek, nikoli slavných lit. děl) a také film, který o víkendu snad zvládnu zhlédnout (klasika anglicky s fr. titulky). Pak jsem ještě zamířila do Intermarché a nakoupila tam. Po dlouhé době jsem si dopřála 0,5 l Coca-Coly, za odměnu za prezentaci!

Pak jsem se vydala domů, plácla sebou na postel a odpočívala a přemýšlela a možná i na chvíli usnula, mezitím se setmělo. Zase ten nepříjemný pocit samoty. Já vím, můžu si za to sama. Už s tím musím něco udělat. Teď však nemůžu víc, než pracovat, abych na to nemusela myslet. Úkolů z obou škol mám až až!

Také jsme se se Stéphanie domluvily, že bramboráky odložíme až na neděli, kdy má přijít její maminka a také slíbila přinést čokoládový dort, bude to tedy velká událost. Tak snad mě mé omezené kulinářské schopnosti nezradí! Ty konverzační to tu bohužel zvládají perfektně...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře