Pondělí 14.2.2011

26. březen 2011 | 19.04 |

Dnes jsme začínali s TPE v knihovně. Mně učitelka nabídla, že mi pomůže vybrat nějakou knížku na čtení, kterou bych mohla zvládnout. Přestože jsem si tu půjčila už v městské knihovně, souhlasila jsem a asi po 10 minutách našla knihu s dostatečně malým množstvím stránek a velkým písmem. Také jsem hned začala číst, ale po dvou stranách jsem konstatovala, že je to čtivo trochu těžší než dětské knížky, které jsem si už půjčila. Ale vzhledem k tomu, že mám na čtení 3 týdny, snad se tím zvládnu prokousat.

Pak byla volitelná angličtina. Opět jsme měli popisovat nějaký obrázek. Ve skupinkách po 4. Dopadlo to tak, že já a jedna z dívek jsme napsaly jednu z možných verzí a zbylá dvojice se bavila úplně o něčem jiném. To jsem tedy zvědavá, až to budeme prezentovat před třídou. Zvlášť, když Raphaëlova skupina bude mít díky němu popis na mnohem lepší úrovni! Chjo, jak by řekli Francouzi: jsem nulle! Nulle v angličtině, nulle ve fr. (nul(le) je něco jako špatný, slabý, bezvýznamný, prostě, že to neumím).

A potom, obávaná hodina tělocviku. Ne, dneska jsem to vážně nedávala. První kolečko 500 m jsem zaběhla za 2m19s, druhé jsem za polovinou vzdala, když se mi udělalo špatně, třetí jsem ani nezačínala (naštěstí nejsem jediná). Raphaël dnes necvičil, místo toho zapisoval (bylo zajímavé, když měl zapsat můj výsledek, měli jsme říct své příjmení a já naprosto automaticky vypálila Střížková, jenže tady mě každý zná jako Dominiku a když už, tak jsem Strikova, v lepším případě Strizkova). Také jsem zaslechla, že se ho jedna ze spolužaček ptala, proč necvičí. Pochytila jsem něco o indispozici a byla jsem zvědavá, jaká že to? Ale asi by bylo hloupé se ptát, snad na to do zítra zapomenu...

Kupodivu jsem – jako každý týden – dvouhodinovku přežila a šťastně se vydala do šatny a poté na oběd. Za branou stadionu (je to asi 5 min. procházka zpět do školy) mě Raphaël dohonil s dotazem, jestli půjdu na oběd s nimi. Jistě! Počkali jsme na zbytek skupiny a vyrazili. Ovšem jídelna byla narvaná k prasknutí, a tak jsme se u stolů nakonec rozdělili. Já jsem seděla s Raphaëlem a Francoisem, další dva kluci si holt sedli vedle.

Stala se věc naprosto nevídaná! Dojedla jsem jako první! Tak jsem měla čas chvíli v klidu poslouchat jejich rozhovor a zkusit něco pochytit a případně se také nějak zapojit. Zajímala jsem se již o několikrát zmiňované TPE a dotazy jsem se snažila směřovat také na Francoise, přeci jen, chci kontakty navazovat i jinde!!

Pak jsem se vydala do domu, odložit věci z tělocviku. A odpolední vyučování. První autobus mi ujel, tak jsem šla pěšky. Nasedla do druhého, který po pár metrech měl poruchu. Sakra! Nezbylo mi, než do školy tedy dojít po svých a ještě sebou hodit. Zvládla jsem to naprosto přesně.

Se zvoněním na hodinu jsem odhazovala svou tašku vedle skupinky čekajících spolužáků. Naštěstí profesorka přišla maličko později, tak jsem měla čas se alespoň vydýchat. Huf, tělák podruhé!

Po ekonomii jsme se s Raphaëlem už tradičně odebrali do CDI. Chvíli postával u vchodu a já čekala, kam se vydá. Pak se mi svěřil, že má dilema: číst si, nebo dělat nějakou práci? Že prý půl hodiny to a druhé ono. Ha! Po hodině jsem ho vyrušila, že budeme muset jít na vyučování. A také jsem konstatovala, že nakonec svou otázku vyřešil: hodina čtení. Přiznal, že se mu moc pracovat nechtělo. Bohužel, už jsem neměla čas vyplodit odpověď v tom smyslu, že to zcela chápu.

Po kratké prezentaci práce z minula nám učitelka zadala nový úkol: na 500 znaků napsat svůj názor na Facebook (něco jako zkouška psaní novinových článků, kde je přísně omezený rozsah). Raphaëlovi nefungoval počítač, tak jsem řekla, že může místo mě, protože já asi stejně nebudu schopná něco napsat. Začal tedy psát a já četla. Nejprve mě to trochu zklamalo, z prvních vět jsem pochopila, že totiž FB vůbec nepoužívá a odsuzuje. (A já ho chtěla požádat o kontakt). Naštěstí jsem chápala špatně, vyjádřil jen některé konkrétní věci, zmínil i některé klady. Takže to nebude tak zlé. Já se ale cítila zahanbená, že mu čtu přes rameno, tak jsem se dala do psaní vlastního pokusu. Nejprve do bloku (a chtěla jsem mu to dát přečíst, aby to bylo fér), ale když mi nabídl, že to můžu připsat pod jeho článek, souhlasila jsem (nepsala jsem zrovna čitelně). Mé práce si všimla také profesorka (máme ji každé druhé pondělí na tohle "ZSV" a potom na dějepis a zeměpis), opravila mi tam pár chyb a řekla, že je to dobré. Raphaël ihned souhlasil a nadšeně hlásil, že prý jsem ve fr. udělala velký pokrok. Nakonec jsme své články podepsali (já také měla připsat, že jsem cizinka; údajně to pošlou do nějakých novin?! Jako anketa mezi studenty, bože!). A po zvonění jsme byli volní. Chvíli mi trvalo, než jsem si sbalila věci a ještě si něco řekla s profesorkou, ale Raphaël na mě čekal.

Bavili jsme se celou cestu k autobusu a já opět jela s ním. (Ještě jsem mu neřekla, že normálně jezdím opačným směrem). Ptala jsem se, jestli vystupuje na zastávce jako minule, ale ne, to byla výjimka, normálně jezdí na nádraží (asi 3 zastávky před) a poté autobusem za město, také dodal, že mu zbývá asi jen 5 minut a další autobus jede za 2 hodiny. (Zajímalo by mě, jestli tohle věděl, když na mě po skončení vyučování čekal). Snad se mu podařilo vše stihnout. Já tedy vystoupila na zastávce jako on posledně, kde jsem mohla jet jedním ze 4 autobusů k domu Stéphanie, nebo si dát 20 minutovou procházku. (Zvolila jsem bus).

Přišla jsem domů a pustila se do úkolů. Pak už jen večeře, pár minut před televizí a hurá do postele. Zase na mě leze nějaká rýma, tak snad brzy opět... sleze.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře