Středa 16.2.2011

26. březen 2011 | 19.05 |

Tak jsem se trochu podcenila, probudila jsem se až v 6. Chvíli ještě ležela v posteli a pak ztěžka vstala. Do školy jsem dnes dorazila obzvlášť brzy a navíc jsem měla pocit, že máme zase něco psát ze španělštiny, tak jsem si řekla, že se na to podívám (i když v mém případě to moc nemá cenu). Naštěstí jsem rozuměla špatně, nic se nepsalo, naopak se rozdávaly opravené testy. Ano, ve slovesech jsem opravdu pohořela (4/20 – moje dosud nejhorší známka tady), také jsem profesorovi vysvětlila, že nemám učebnici, takže je  pro mě trochu těžší se to naučit. (Nevím proč, ale v české učebnici slovesným časům skoro nevěnují pozornost!).

Následovala hodina angličtiny. Skutečně dorazili 4 američtí studenti a hodina probíhala přesně, jak jsem se obávala. Nikdo se s nimi moc nebavil, angličtina tu holt není moc silná stránka, učitelka si navíc neuměla zjednat pořádek. V jednu chvíli si skupinka spolužáků prosadila sledování filmu, ale ostatní do toho kecali, takže se po 5 minutách zase vypnul. Pak jsme se tedy nějak rozdělili do skupinek a ke každé si přisedl nějaký americký student. Perfekt, já jsem se nakvartýrovala ke dvěma klukům, kteří u sebe měli studentku. Ha, USA? Kdepak, původem z Itálie (byla nadšená, když jsem jí řekla, že tam s prarodiči pravidělně jezdím lyžovat, miluje tenhle sport). Ovšem mluvila i dost slušně francouzsky, a protože jí kluci moc nerozuměli (když jsme se chvíli bavily my dvě mezi sebou, tak na nás jen nechápavě koukali, alespoň vidí, jaké to je!), mluvilo se tak napůl. Naštěstí se mi dařilo si udržovat přehled, o čem je řeč...

Další hodinu byla matematika. Respektive 2. Tentokrát učitel přitvrdil, máme 3 rovnice o 3 neznámých. Pro mě "pas de problème", kdybych se jednou naučila pořádně psát + a - . Ale naštěstí hodina utekla docela rychle a já se mohla těšit... na oběd? Kdepak! Ještě fr. pro cizince. Svěřila jsem se Raphaëlovi, že s ním po matice na oběd nemůžu, on rozhodl, že půjde se mnou až po hodině fr., že se pro něj mám stavit v CDI.

Hodina fr. byla... ehm, taková trochu neorganizovaná jako obvykle, ale to se mi právě líbí. Občas uděláme něco z gramatiky,ale většinou je to volná konverzace. A navíc máme nový přírůstek: 18-letého kluka ze Senegalu (černý jak noc, vážně), který doma mluví převážně portugalsky (tatínek odtamtud pochází), takže mu fr. dělá maličko problém. Ha, že bych už nebyla tím nejslabším článkem?

Po hodině jsem odcházela s Kaiou, ale v přízemí jsem se odpojila se slovy, že jdu do CDI a potom do jídelny. Vypadala, že mě chce doprovodit, ale když jsem se zmínila, že jdu se spolužákem, ihned pochopila. Měj se, ahoj zítra!

Stavila jsem se pro Raphaëla a vyrazili jsme na oběd. Ano, po 13.h. je jídelna už skoro prázdná, ovšem není to na dlouhé vysedávání, neboť se brzy zavírá.

Naštěstí jídla na nás zbylo ještě dost. Také jsem se mu svěřila, že moji malí bratři mají zítra 6. narozeniny a bude potřeba jim něco koupit. Zmínil se o nějakém obchodu v centru, kde bych něco vhodného mohla najít. Teď jen, aby se mi nenápadně podařilo ho přimět, aby se nabídl, že mi to třeba o víkendu ukáže... Ano, tohle máme my ženy nejtěžší. Donutit muže, aby udělal něco, co chceme my, ale aby si on myslel, že je to jeho vůle, jeho nápad... V češtině by to nebyl problém, praxe je nemalá, ovšem tady?! Uf, snad mě mé schopnosti nezklamou...

Ještě chvíli jsme si šli číst do CDI. (Vlastně mě tak napadá, jestli tam chodí jenom zabíjet čas, nebo opravdu tak rád čte? Pochopitelně druhá možnost je pro mě jakožto knihomila velmi příhodná...). Také se zajímal, co jsem si za literaturu zvolila já. Tak jsem zahanbeně ukázala knížečku pro děti okolo 10 let, jedinou "literaturu", které ve fr. rozumím. Ale jak už jsem psala, někde se začít musí. A jednou si třeba ty Bídníky přečtu i v originále...

Odpoledne jsme měli hodinu zeměpisu a dějepisu. Bohužel dneska jsem nepochytila skoro nic, a tak jsem se věnovala vlastní činnosti. Například vymýšlení konverzačních témat (ne, že by mi to k něčemu bylo, stejně mě na poslední chvíli odvaha opustí a já tu už asi nikoho neoslovím). Když se ozval závěrečný zvonek, vyšla jsem ze třídy s myšlenkou, že půjdu napřed a uvidím. Co uvidím? Jestli se ke mně někdo přidruží. Kdepak. Až pozdě mě napadlo, že Raphaël nejspíš šel ještě odložit učebnice do skříňky a já mu tak asi nechtěně "utekla".

Na zastávce autobusu jsem zahlédla jinou spolužačku. Ale kdepak. V první chvíli jsem zaváhala a ve všech ostatních jsem si říkala, že už není ten správný okamžik, že jsem ho promeškala, že už by to působilo divně... Tak jsem mlčky dojela až do domu Stéphanie. Skočila na nákup, potkala Christiana a dala se do úkolů.

Večer se Stéphanie rozhodla, že změní místo, kam ukrývá náhradní klíč, protože se jí nelíbí, že si sem Christian přijde, kdy se mu zachce. Asi je to opravdu vážné... Ale i kdyby mi zvědavost nedala, myslím, že co se týče vztahů, mám tu vlastních starostí až nad hlavu... A přesto (marně) doufám, že se to změní. Uvidíme. Nezbývá než mi přát hodně štěstí. A dobrou noc!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře