Čtvrtek 17.2.2011

26. březen 2011 | 19.06 |

Dnes jsme začínali dvouhodinovkou dějepisu. Vypadalo to, že zase budu sedět sama, ale před zvoněním za mnou přišla Clémence, jestli si nechci sednout k ní. Jistě, ráda! Řekla jsem si, že s ní musím prohodit pár slov! Naštěstí se mi to i podařilo, sice žádná sáhodlouhá konverzace, ale aspoň něco, i to je pokrok, ne?

Potom jsem se společně s Raphaëlem vydala na hodinu fr. Svěřila jsem se mu, že mi dějpisné téma (I.sv.válka) zrovna moc nesedí, moc smutné, moc černá epocha našich dějin. Na hodině jsem opět skončila sama. Navíc se rozdávaly opravené nějaké disertační práce (které se mě naštěstí netýkaly) a učitelka komentáři a hodnocením "zabila" celou hodinu.

Protože jsem si nebyla jistá, jestli máme následující angličtinu (myslím, že učitelka říkala, že bude chybět, ale ne vždy dobře rozumím), držela jsem se opět Raphaëla. On zas pro změnu v pondělí moc nedával pozor, tak jsme se rozhodli do učebny jít raději nakouknout, ale když tam opravdu nikdo nebyl, s klidem jsme mohli vyrazit do CDI a poté na oběd. Svěřil se mi, že má radost, protože z té disertační práce dostal 17/20 (myslím, že to byl nejlepší výsledek ze třídy). Já už si toho všimla dávno, že on je trochu podobný studentský typ jako já (svědomitý, snaží se a také ho to baví), takže mě vůbec nepřekvapil, ale radost jsem pochopitelně sdílela.

Při obědě hovor trošičku vázl. Můj problém o čem se bavit už všichni znáte. Myslím, že v tu chvíli řešil něco podobného i Raphaël. Ovšem ne, že by se se mnou nedalo bavit o ničem, spíš, aby to nebylo jen tak něco. Aby přišel opravdu s nějakým dobrým tématem, ne první, co ho napadne... Nevím, pocit. Možná moje tajná naděje. Třeba je to ten první případ. Naštěstí o chvíli později přišly první dotazy ohledně ČR a to jsem hned ve svém živlu. Tak jsem vysvětlila, že máme koruny, že je pro mě horor přepočítávat eura na naši měnu, abych si uměla představit cenu nějaké věci (horor, protože moje matematické schopnosti... nejsou zrovna nejlepší). Pak přišla řeč i na jídlo. A také ten oběd máte: salát, hlavní jídlo, dezert, jogurt, sýr. Vytřeštila jsem na něj oči? Cooo? Ne, polívka, hlavní jídlo, někdy dezert. A že spousta Čechů jí za pochodu (já jsem zářný příklad), jsem už raději nezmiňovala. Také se ptal na typická česká jídla. Omluvila jsem se mu, že bohužel nevím, jak se slovíčka typu "knedlíky" překládají do fr. a navíc, že je těžké něco připravit tady, protože v obchodech NEMAJÍ TVRDÝ TVAROH A JÁ CHCI OVOCNÉ KNEDLÍKY S TVAROHEM!!!!!! Slíbila jsem, že si něco přivezu z Prahy a po prázdninách zkusím připravit...

Po 13.h. jsme se odebrali do Amphithéâtre, kde měla být nějaká "konference” o Evropě. Tak tedy, řekne-li Francouz Evropa, myslí vždycky EU. A konference je spíš myšleno jako přednáška. Prostě věc, kterou jsem v Čechách přetrpěla už stokrát, téma, o kterém jsem zrovna včera psala úkol na ZSV do české školy.

Tedy nic nového. Ale Raphaëla to evidentě zaujalo, neboť zuřivě psal poznámky a po 2 hodinách měl popsané 4 A4! Já polovinu A5. Na té druhé jsem si kreslila... Díky tomu jsme přišli o hodinu ekonomie, což mě vůbec netrápilo.

Ovšem zbývala španělština. Zas jsem toho moc nerozuměla. Navíc se mi náhle spustila hrozná rýma a došly kapesníky. Sakra! Počítala jsem každou vteřinu do konce. Chtěla jsem si svobodně zatroubit (naštěstí tu mám i jeden látkový) a navíc jsem doufala, že když ze třídy vyjdu dostatečně rychle, podaří se mi dostihnout Raphaëla (ten má místo španělštiny němčinu o patro níž). Bohužel, učitel se na konci hodiny zrovna rozpovídal a zvonění ho nezastavilo. Takže s rýmou a sama na zastávku. Bezva!

Sice jsem cestou potkala ještě dva spolužáky, ale už jsem fakt neměla sílu a v tu chvíli výjimečně ani náladu (tedy snahu) se s někým bavit. Dorazila jsem do domu a rovnou zalezla do postele s knížkou.

Pak jsem si dala sprchu, která mi trochu pomohla (od rýmy sice moc ne, ale od zbytku potíží myslím ano, alespoň na chvíli). Chvíli jsem se věnovala čtení (knížky se mi tu kupí – když už si teď půjčuji ve dvou knihovnách – a bohužel to jde pořád pomalu...). Vyrušil mě mobil. Hurá, táta volá! Dneska měli moji malí bráškové narozeniny. Takže vlastně už velcí. - A Domí, víš, kolik mi je? zeptal se mě Vítek. - No jasně, 6! Heh, asi jsem ho fakt překvapila. No, zas tak špatná v té matice nejsem!  - A co bys chtěl za dárek? - Hmm, asi autobus, nebo vlak! - Autobus, co jezdí venku na silnici? (Takovéhle škádlení bych si ve fr. dovolit nemohla). - Né, hračku. Ale ne moc malý! - Takže ne moc velký, ale taky ne moc malý, no dobře, podívám se po něm. A Martínkovo přání? Nejsem schopná interpretovat, bylo toho tolik, že už jsem všechno zapomněla! A stejně asi vyberu něco podle sebe. Snad se trefím. Držte mi palce. Ideálně kdybych se vydala vybírat třeba v sobotu a pochopitelně nikoli sama! S tímhle obzvlášť držte palce, zítra mám poslední šanci.

K večeři jsme měli jen pizzu, neboť Stéphanie už na Christiana asi zapomněla, dnes tu po domě provázela nějakého jiného chlápka a večer s ním někam odešla, pochopitelně dobře oblečená. Ale tak moje věc to není. Mojí věcí je obnovená rýma a krátící se výpůjční lhůta. Jo a taky nenapsané úkoly. Heh, od čeho je víkend? Dobrou noc!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře