Pátek 18.2.2011

26. březen 2011 | 19.07 |

Dnes jsem opět měla budíček o něco dříve a dávala se nejprve dohromady. Rýmička, trochu bolesti břicha. Naštěstí to včas přešlo a já mohla vyrazit do školy (doufám, že se z toho nestane páteční tradice). První hodina nudná ekonomie. Spíš jsem se věnovala nějaké vlastní činnosti, spolužáci se totiž připravují na psaní nějaké práce, která se mě – doufám – netýká.

Následovala matematika. Nic moc obtížného, dokonce máme i zadaný úkol k vypracování na papír. Tak to bych ho mohla napsat a odevzdat také. Z matiky už jsem snad pochopila i většinu francouzštiny (věci typu: řešení je, nemá řešení apod.).

Obvykle potom chodíme na oběd, ale Raphaël se mi svěřil, že není příliš hladový (zato já byla, ale mlčela jsem). Navrhla jsem, že půjdeme později, až těsně před polednem, kdy je tam nejméně lidí. Chvíli uvažoval o tom, že by dnes oběd vynechal úplně, ale buď za tu půlhodinu hlad dostal, nebo se nade mnou slitoval. Ovšem byl to on, kdo přišel za mnou, když jsem se prokousávala dalším fr. komiksem, a zeptal se, jestli tedy půjdeme.

Tak jsme tedy šli. Začínám si říkat, jestli je to úplně dobrý nápad, tyhle obědy. Jsem tak trochu prasátko (jedná se o nehody, prosím! Ale jogurt na mém oblíbeném černém oblečení... eh). Jde o to, že se pak cítím trochu trapně. A navíc fakt, že Raphaël je s obědem hotov, když já přecházím na dezerty a jogurty, a to toho do sebe stihl nacpat mnohem víc než ve finále já...

Nakonec prolomil ticho s dotazem, jaký je vztah mezi Čechy a Slováky. Ha, dobrá otázka. Pokusila jsem se vysvětlit, že je to komplikované. Mám dvě kamarádky ze Slovenska, se kterými vycházím velmi dobře, ale setkala jsem se už se slovenskými blby, jejichž životním mottem je něco jako: Mrtvej Čech, dobrej Čech. Jo, lidi jsou různý. Vlastně mě překvapuje, že u nás není spíš averze proti Němcům... Ale tak, do té historie zas tolik nevidím. A, ano, také se mě Raphaël ptal, jestli jsme hráli nějakou roli ve světových válkách. Jo, v té první jsme (jako obvykle) byli jen součástí. V té druhé, a řekla jsem to dost vyčítavým hlasem, nás Francie a Anglie obětovaly Němcům. Zdálo se mi, že ho to docela zajímá. Nevím, zkusím prověřit, případně nastudovat (ano, v naší historii, zvlášť ve 20. století mám vážné mezery, odpusťte!) a poté třeba podrobněji vysvětlit. Ono se nedivím, že ho zajímají i jiné země, tady se pořád zaobírají jenom Francií. Egoisti!

Omluvila jsem se, že v průběhu poledne potřebuju zajít do domu Stéphanie, a nechala ho v CDI. Odpoledne mě čekala už jen dvouhodinovka fr. Pokud jsem dobře rozuměla, Baudelaira už pomalu dokončujeme (respektive už jsme nejspíš dokončili), což je docela škoda. Pokud jsem měla po ruce české překlady, docela jsem rozuměla – jak básním, tak jejich výkladu. Jsem zvědavá, co bude následovat... A také máme brát divadlo, to by mohl přijít třeba Molière.

Uvidíme.

Druhou hodinu jsem se však zaobírala něčím jiným. Pořád jsem neměla Raphaëlovo číslo, u oběda jsem se o plánech na víkend ani jednoho z nás nezmínila, a tak mi zbývala poslední šance. V jednu chvíli mě napadlo, že to vzdám, že holt přežiju další dva dny sama. Eh, kdepak! Kromě poznámek o poezii jsem si do sešitu také psala povzbudivé věty. Musím říct, že to docela pomohlo, na konci hodiny jsem byla opět pevně rozhodnutá se zkusit s Raphaëlem na něčem domluvit. Vyšla jsem ze třídy a všimla si, že se ještě o něčem baví s profesorkou. Šla jsem tedy opravdu pomalinku napřed, dělala, že píšu nějakou SMS, či něco podobného, a čekala, až mě dožene. (Trvalo mu to neskutečně dlouho!). Nakonec se tak stalo, chvíli jsme se bavili o právě skončené hodině fr. Že prý profesorka není příliš spokojená s prací studentů. Říkala jsem, že profesorům rozumím, když se kvůli tomu rozčilují, ale nikdy nevím, jestli je to mířeno i na mě, či nikoli. Mezitím jsme vyšli před jednu z budov, kde potkal nějakého kamaráda, se kterým se začal bavit. Chvíli jsem čekala, snad se ještě naskytne šance si něco říct. Posledně přeci řekl, že bude čekat na maminku. Ha, chyba. Najednou se vydal směrem k jednomu z opodál zaparkovaných aut a mně nezbylo než jeho přání, ať si užiju víkend. Jop, užiju. Fantasticky. Sakra! Vydala jsem se smutně na zastávku autobusu. Ano, až tam mě napadlo, že jsem mohla být trochu vlezlá. Zavolat něco jako: počkej, měl bys na mě ještě minutu? Vrazit mu do ruky můj mobil s žádostí, ať mi napíše svoje číslo. Mělo to háček, klasicky mě to napadlo moc pozdě. A navíc, buďme realisti, na tohle odvahu nemám. Sakra. Nulle. Co to je, když vám někdo říká, že jste nic? Ale když vy sami si říkáte, že jste k ničemu, je to fakt krize. A s tím jsem šla domů.

Jen jsem si sedla na postel (ani se nepřevlékla, Martine) a dala se do pláče. Tak jsem seděla, brečela a litovala se asi hodinu. Kocour se posadil na druhém konci postele a jakoby trpělivě čekal, až mě to přejde a budu se mu věnovat. Podrbat za ouškem, tam je to nejlepší. Přešlo mě to, až když jsem zaslechla kroky na schodech. Zapomněla jsem zavřít dveře a vážně jsem nechtěla, aby mě takhle Nadia viděla. Tak jsem tedy dveře napravila, trochu se nadechla a rozhlédla. No, pěkně jsem to zřídila, po stole se válely kapesníčky, mezi nimi drobky od sušenek, kterými jsem si marně pokusila zlepšit náladu, do toho rozházené knihy... Dala jsem se do úklidu, převlékla se, trochu umyla a řekla si, že se pustím do nějaké práce. Ono, když se nad tím člověk zamyslí, zas taková tragédie to není. Dva dny se neuvidím s nikým ze svých spolužáků (kolik z nich mi taky bude chybět?), místo toho udělám třeba úkoly do školy, něco si přečtu, zhlédnu nějaký film. A také mám potvrzené alespoň kino s Nadiou! Ano, hodně mi na tom záleželo, ale co se dá dělat, není to poslední víkend tady.

Dala jsem se do učení. ZSV, matika, chemie. Opravdu bych nikdy neřekla, že mi chemie vrátí úsměv na tvář. Ale když jsem se po dvou hodinách zaobírání se mono-, di- a polysacharidy protáhla a na chvíli zastavila, uvědomila jsem si, že se po dobře odvedené školní práci cítím mnohem lépe. Původně jsem ani neměla chuť cokoli psát, ale vzorečky mi opět dodaly elán a dobrou náladu. Jó, příště se nebudu Nutellou ládovat, nýbrž zkoumat její chemické složení... Ještě se tak zbavit té rýmy. Uvidíme, co přinese zítřejší ráno. Bonne nuit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře