Pátek 25.2.2011

26. březen 2011 | 19.17 |

Dnes jsem zahájila Helicidovou léčbu. Snad se žaludek brzy srovná, mám tu i jiné problémy k řešení. Tak například Raphaëlovo číslo. Ale hezky od začátku: ráno jsme začínali ekonomií. Opět se pracovalo na nějaké disertační práci (spíš teorie, jaké to má mít části atd.), která se mě doufám týkat nebude. Já také pracovala: na svém románu, promýšlení zápletek, nové postavy...

Následovala matematika a rozdávání testu ze středy. 11,5/20. No, alespoň jsem se vyšplhala nad polovinu. A pak jsem zjistila, že i tak to byl jeden z nejlepších výsledků. Raphaël měl například pouhých 3,5/20 (také jsem mu hned nabídla, že bych se mohla pokusit mu to vysvětlit...).

Poté jsme se chvíli zdrželi v CDI a před polednem vyrazili do jídelny. Tak jsem se dozvěděla, že o prázdninách zůstává ve Francii (někdy jezdí za tatínkovými příbuznými do Anglie), naopak sem prý přijede jeho bratranec – slavit narozeniny. Aha, to neznělo moc nadějně pro mou maličkost...

V poledne jsem se na chvíli vrátila do domu Stéphanie a odpoledne na poslední dvě hodiny – francouzština. Pouštěli jsme si nějaký film, nevím, zda vám něco řekne jméno Marivaux. Moc jsem tomu nerozuměla a po hodině mi Raphaël také vysvětlil proč. Byl to totiž moderní film (přítomnost, mobily atd.), ovšem slovník a text zůstaly přesně takové, jak to někdy v 18.st. Marivaux napsal jako divadelní hru. A přeci jen, jazyk se od té doby trochu vyvinul...

Už jsme byli před školou, skoro na parkovišti, když se mě Raphaël zeptal, kolik je hodin. Než bych to ze sebe vymáčkla fr., rovnou jsem mu to ukázala na svém mobilu a okamžitě využila příležitosti. Napíšeš mi prosím svoje telefonní číslo?, požádala jsem ho a vrazila mu mobil do ruky. Něco naťukal, vrátil, já poděkovala a ukládala. Pak se omluvil, že to je číslo domů, že si to své na mobil nepamatuje. (To jsou dneska lidi, já znám čísla na obě své české SIMkarty, na mámu, tátu, Martina, pochopitelně číslo domů a nejspíš bych dala dohromady i číslo k babičce a dědovi do bytu). Tak jsem honem hledala, kam by mi mohl napsat ještě nějaký kontakt na internet, když mezitím své číslo někde v mobilu našel a nabídl, že mi jej tam přidá. Pak už jsme si jen popřáli hezké prázdniny a já odcházela.

Rychle jsem se otočila, aby neviděl ten připitomělý úsměv, který se mi usadil na tváři. Mám to! Jo! Málem jsem začala samou radostí skákat. Ještě jsem se po chvíli ohlédla (telefonoval a přitom se díval mým směrem), pak už jsem jen vytáhla mp3ku, nasadila sluchátka a jela domů. Spokojená. Z toho se dá něco vytěžit.

Po návratu jsem okamžitě začala horečně přemýšlet. Já jeho číslo mám, on moje ne. Mám mu napsat? A co? Aby to bylo fér... Chtěla jsem se poradit s Petrou, jenže ta dneska někam zmizela! Nakonec jsem s tím otravovala alespoň Andreu (naši budoucí psycholožku?? =) ). Asi po třech hodinách jsem se odhodlala. Napsala jsem (fr.): "A kdybys mi chtěl napsat zprávu, tak tady je mé číslo" + podpis. Dalších 10 minut váhání a pak jsem konečně stiskla to nezvratné tlačítko "odeslat". A pak? Češi říkají něco jako "do pr.....". Neodesláno! Cože?! Tak jsem přišla na celý problém. Nikdo neví proč, ale mně prostě nejde odeslat zpráva na žádné fr. číslo (na české kupodivu ano, když jsem psala rodičům), ale když jsem zkoušela něco poslat Nadie, skončilo to neúspěchem. Sakra! Za co mě tam nahoře trestají?! Nu což, alespoň mám program na zítra – zkusit zajít do obchodu nějakého operátora a pokusit se tuto záhadu vyřešit. A když ne, naštěstí mi Nadia nabídla, že mi půjčí telefon, abych Raphaëlovi mohla napsat a požádat ho o jiný kontakt. Já se nevzdám. Ale budu si připadat jako stíhačka... Palčivější otázkou však je, jaká připadám (budu připadat) jemu...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře