Pátek 4.3.2011

27. březen 2011 | 12.38 |

Dnes jsem vstávala trochu dřív a opět se pokoušela donutit k nějaké práci. Okolo 10.hodiny dopoledne na mě začala padat nervozita. Zrcadlo už jsem radši ani nemohla vidět, všechny ty červené fleky, pihy všude možně. Zrovna dneska mi to začalo vadit. Snažila jsem se trochu zklidnit nad učebnicí fyziky, ale nepříliš úspěšně. Byla jsem dokonce tak nervózní, že nejenom, že jsem nebyla schopná nic pořádně dělat, dokonce mě úplně přešla i chuť k jídlu, takže jsem nakonec vyrazila bez oběda.

Autobus mi klasicky ujel, jenže já dneska vyrazila opravdu s předstihem (jak to dělám vždycky, když je pro mě nějaké setkání velmi důležité), takže i přes tuto drobnou překážku jsem byla před radnicí o 20 minut dříve, než byl domluvený sraz. Ještě jsem si obešla kolečko kolem nejbližšího bloku, abych se trochu uklidnila, pak se - po vzoru další hromady čekajících lidí (tady se evidentně všichni schází před radnicí) - posadila na takový vyvýšený obrubník a čekala.

Ani nevím, kolik bylo, ale myslím, že Raphaël taky přišel o nějakou minutku dřív. A dokonce se ke mně sám přihlásil. Měl poslední šanci utéct a on ji takhle promrhal! Teda, díky bohu za to!!!

Nejprve jsem poznala další knihkupectví, kde se sháněl po jedné knížce, poté jsme vyrazili k Muzeu Beaux-Arts, na předem domluvenou výstavu. Co se týče vstupného, mohla jsem si oddychnout. Nikoli do 15 či 18, dokonce do 26 let zdarma! Pokladník po nás ani nechtěl průkazku, zas tak staře asi fakt nevypadáme.

Tak jsme vyrazili. Muzeum je vcelku rozlehlé, ve finále jsme prošli celá 3 podlaží. Obrazy jak s náboženskou tematikou (svatí, Kristus atd.), tak také nějaké krajinky a též výjevy z antických bájí. Raphaël se mi občas svěřoval se svými dojmy, takže jsme ten čas naštěstí nestrávili v úplném tichu. V jednu chvíli mě překvapilo, jak nadšeně popisoval jeden obraz s řeckými bohy. Ty se zajímáš o antickou mytologii? Ha, trefa do černého. Prý ji přímo zbožňuje, zdá se mu strašně zajímavá, mnohem víc, než všichni svatí. Nepohrdne ani mytologií egyptskou. Jo, to je můj člověk! Také jsem se mu zmínila o slovanské mytologii, že je trochu podobná té antické (myslím, že je víc bohů, že nejsou dokonalí, každý má své vlastnosti, vezměte si třeba Dia/Jupitera, pěkný záletník, a manželka Héra/Juno zas žárlivka atd.). Bohužel, o té už se tolik nemluví (antické bohy se ve škole učí každý), ale vypadal, že by ho to zajímalo, mohla bych něco nastudovat a udělat přednášku... Jo, to já umím (*smile*). Také jsme zabrousili do části moderního umění a opět rychle vybrousili, protože abstrakce a geometrické tvary neoslovují ani jednoho z nás (nechápu co je úchvatného na tom, že jeden obraz je složen z dvou druhů rovnoběžek, mezi kterými je úhel přesně 12°, příště to raději změřím!).

Když jsme prošli muzeum, vydali jsme se opět na hlavní náměstí.

Pochopitelně se Raphaël cestou zmínil o Adamově domě, nejstarším domě ve městě, ale asi jsem ho zklamala, když jsem mu oznámila, že zrovna tuto stavbu už dobře znám (tam jsem koupila ty tapisérie), vlastně většinu věcí, které mi dnes ukázal, jsem už dávno znala a objevila sama. Ale nechtěla jsem mu kazit radost, vypadal tak nadšeně, když mi to všechno ukazoval a vysvětloval...

Na náměstí jsme zašli do něčeho, co by se dalo přirovnat naší cukrárně zkřížené s pekařstvím (tady je toho hromada), kde si Raphaël objednal láhev Coca-Coly a pain au chocolat, další věc, na které Francouzi ujíždějí (když nemají bagetu) – je to něco jako náš šáteček (trochu jiný tvar) plněný čokoládou. Pak se otočil ke mně, co prý si dám. Honem jsem nevěděla, co vybrat, navíc ty (doslova přeloženo) čokoládové chlebíčky jsou opravdu dobré, tak jsem rozhodla, že jako on. A začala vyhrabávat peněženku. Sice jsem zaslechla nějaké tiché "já platím", ale to na mě nepůsobí. Ještě jsem ho ujistila, že žízeň nemám, že pro mě pití objednávat nemusí (stejně mi potom nabídl tu svoji Colu, ale i kdybych nakrásně chtěla, s tím zahleněným krkem, který jsem ani po týdnu nepročistila, bych se s ním o pití dělit ani nemohla) a sahala pro bankovku 5€. Sakra, kluci jedni nezbední, vytáhl to rychleji než já! Zatvářila jsem se tak napůl smutně, napůl naštvaně, vyčítavě jsem se na něj podívala, on jen mávl rukou, že je to dobré. Tohle mi dělá naschvál! Příště! Příště je to na mě. A jestli ne...! Ale příště budu dobře připravená! Jen doufám, že nějaké příště bude...

Posadili jsme se na schody před divadlem a já obědvala. Předpokládám, že v jeho případě to byla svačinka. Položil mi také zajímavou otázku: jaký máme v ČR chleba? No bagety nikoli. Ale je u nás dobře známé, že Francouzi je mají. Stěžoval si, že když byl na výměnném pobytu v Německu (u nás tyhle pobyty ve škole taky jsou, ale bohužel též jen do Německa), Němci mu každou chvíli nějakou bagetu nabízeli, přesvědčení, že Francouzi bez toho nemohou žít. Tak jsem se smála a vysvětlila, že u nás je to přesvědčení zcela stejné. A navíc když tu jsem a vidím všechno na vlastní oči, nemyslím, že bychom se nějak mýlili... (Ale o tom jsem už raději pomlčela).

Kromě toho jsem zjistila, že neví, kde je Morava. No a teď vysvětlete, kde je sever Moravy, když to neznamená sever republiky... Budu mu muset sehnat nějakou mapu ČR a všechno na ní ukázat (jen doufám, že ho to bude zajímat, ale tváří se, že ano...).

Po občerstvení jsme se vydali k hlavní městské knihovně (něco jako v Praze Ústřední na Mariánském náměstí). Opravdu, něco takového! Musím přiznat, že jsem zdejší hlavní knihovnu podcenila, celá 3 patra a plno nejrůznějších svazků. Dokonce jsem našla i učebnici a slovník češtiny a pak dokonce také slovenštiny! Teda pochybuju, že se to tady nějaký Frantík učí, ale jeden nikdy neví...

Opuštění knihovny se však neobešlo bez menšího dobrodružství. Já jsem totiž mezi rámem začala pípat. Hurá. Naštěstí knihovnice se netvářila nijak naštvaně, spíš udiveně, co se děje. Do toho honem vstoupil Raphaël a začal vysvětlovat, že jsem cizinka atd. No, chtěla jsem to vyřídit jako normální Francouzka, navíc jsem té paní docela rozuměla, takže pohoda. Ale myslím, že z jeho strany to byla snaha mi pomoci, což je od něj milé, že ano? Nakonec jsem knihovnici ukázala kabelku, že opravdu žádnou knížku neodnáším, prošla rámem bez ní a ona mi ji pak podala stranou. Voilà, pas de problème.

Poté jsme ještě navštívili Muzeum Davida D‘Angers, nějakého významného sochaře tuším z 18., možná 19.st., které bylo hned vedle knihovny. Tam však seděla pěkně nepříjemná pokladnice, oba jsme jí museli prokázat, že nám nebylo 26. U mě to nebyl problém, já mám u sebe normálně všechny doklady kromě pasu, tak jsem jí strčila ISIC kartu. Dívala se na to trochu podezřívavě (blbka, má to tam i francouzsky, tak co chce?!), ale nakonec teda jako že mi to uzná, že můžu jít. Ovšem Raphaël neměl nic než průkazku na autobus. To se jí moc nelíbilo. No co, datum narození tam má taky!! Už jsem začínala mít vztek, když si to rozmyslela (vypadala jsem hrozivě?), podala nám lístky a ať teda jako jdeme... Merci, Madame! (zvládla bych to krásně ironicky i francouzsky). Musím uznat, že ten David D'Angers byl fakt šikovný chlapík. Také si u něj nechalo vymodelovat bustu velké množství známých a bohatých osobností. A některé jeho sochy byly tak obrovské, že jsem nevěřila, že je mohl zvládnout vymodelovat a vytesat s tak malými nástroji, jaké tam byly vystaveny!

Po prohlídce jsme opět zamířili na náměstí, kde mi Raphaël dle svých slov chtěl ukázat poslední část dnešní prohlídky - jeden svůj oblíbený obchod. Jo, tak tam už jsem taky byla... Ale tvářila jsem se samozřejmě, jako že to ještě neznám. Každopádně s ním jako průvodcem, jsem objevila víc "tajů" tohoto krámku, překvapilo mě, že si tam některé věci lze i vyzkoušet (třeba tam byla taková ta plazmatická koule), souhlasím, že je to zajímavý obchod, a je dobře, že mě tam vzal, protože moje první, osamělá, návštěva ve mně žádný hluboký dojem nezanechala.

Ovšem můžu s klidem říct, že po všech těch víkendech nicnedělání, které jsem "zabíjela" toulkami po centru (kde jsem se už také nespočetněkrát ztratila a zase našla), to tam znám přeci jen o něco lépe než on. Na druhou stranu, je pravda, že on odsud nepochází, takže to taky nemusí mít úplně perfektně zmáknuté... A taková procházka ve dvou je samozřejmě o moc příjemnější, i když jsme se občas někam dostávali oklikou...

Nakonec se mi svěřil (okolo 17.h.), že autobus mu za chvíli jede a bude třeba se vrátit na zastávku. Když mi řekl, že jde na náměstí André Leroy, zaradovala jsem se, neboť tím směrem se jde k domu Stéphanie, tudíž jsem ho mohla doprovodit. Podvodník, stejně nechal první odjet mě! Navíc nevím, jak to dopadlo s tím busem, ale nakonec volal tatínkovi, aby pro něj přijel. Ale to by mě teda opravdu zajímalo, jak to ve skutečnosti bylo. Něco jako když já s ním jezdím autobusem po škole, směrem na nádraží, přestože do domu Stéphanie je to opačně? Kdo ví...

Tak mi popřál hezký zbytek prázdnin a zítra šťastnou cestu a také se ještě zajímal, jestli odpoledne bylo pro mě alespoň trochu zajímavé. Zhodnotila jsem ho jako perfektní (z čehož měl asi radost) a poděkovala za prohlídku města (prý není zač). Pak už nezbylo, než nastoupit do autobusu a přemýšlet, jestli mu mám zamávat z okénka. Od toho už jsem ale raději upustila, poslala jen svůj připitomělý úsměv a jala se raději hloubat nad tím, jestli bych si příští týden přeci jen nenašla nějaké časové okénko, abych ho mohla poprosit o pomoc s těmi úkoly...

Kromě toho jsem zabila víc než 2 stránky a ve stínu těchto událostí bude celý večer beznadějně nezajímavý. Takže víc zase zítra. Tedy: à demain! 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře