Pondělí 7.3.2011

27. březen 2011 | 12.40 |

Dneska jsem vstávala krátce po 6.h. a připravovala se na cestu do nemocnice. Potřebovala jsem totiž potvrzení, že jsem tam byla ošetřena, protože jediný důvod, proč mi agentura cestu do Prahy nakonec povolila, byl právě ten, že jim babička řekla, že potřebuju na alergologii. Po menších nesnázích se mi podařilo nějaký papír získat a šťastně jsem vyrazila na Balabenku. Za brášky, tátou a také babi Alenou.

Kluci mě prý už vyhlíželi z okna. První otázka byla, jestli jsem jim přivezla nějaký dáreček. No, to já nevím, zasloužili si ho? Tak jsem vytáhla periskop, ten dětský mikroskop (nebo jak to nazvat), figurky vojáčků a také nové mikiny. Vypadali spokojení, tak jsem měla radost. Tátovi jsem také předala malou tapiserii. Bohužel pro babičku jsem nic neměla...

A navíc už nezbylo moc času, něco jsme s tátou honem probrali ohledně stránek, hodili do sebe housku s řízkem a vyrazili do kina. Nakonec jsme z časových důvodů šli na film Fimfárum. Myslím, že byl velmi povedený (typicky český), ale asi ne zcela vhodný pro tak malé děti, i když kluci tvrdili (tedy alespoň Martínek, kterého jsem se ptala), že se jim pohádka líbila.

Nakonec jsem se s nimi rozloučila a vyrazila ještě do školy. Zrovna mi to vyšlo na dobu, kdy končila 6. vyučovací hodina a někteří spolužáci právě odcházeli domů, jiní třeba jenom něco koupit do supermarketu o volné. Každopádně už cestou jsem jich potkala dost, zbytek potom v šatně. Všichni byli úplně v šoku, co tam dělám. P. prof. Girethová jim totiž o mém příchodu nic neřekla. Nejlépe to rozsekla Jana: ahoj, kdys přijela? Aha, a kdy odjíždíš? Když jsem se vypořádala s návalem otázek v šatně, vyrazila jsem do prvního patra, směrem k jídelně, kde se měla zdržovat Petra.

Jen co jsem vyšla ze schodů, potkala jsem Honzu. To je na delší vysvětlování, na podzim jsme se spolu začali trochu víc bavit (ovšem trochu méně, než jsem chtěla), teď se jenom musím smát, protože rozpaky jsou pryč (rozklepnutá jsem zas pro změnu z Raphaëla). Začínám si připadat jako měkota. Ovšem nestihla jsem mu vysvětlit, kde se tam beru, protože záhy zazněl bojový výkřik a na mě skočila Anička, za ní už se hnala Lenka. Petra rozumně usoudila, že to tak dramatické být nemusí a držela se raději zpátky. Honza se mezitím vytratil a já se stala obětí těch tří. Ještě jsem prohodila pár slov s p.prof. Trubačovou (angličtina) a pak skoro celou volnou hodinu vyprávěla své zážitky holkám, hlavně ovšem Lence (Anička šla domů a Petra se zas musela učit).

Nakonec zazvonilo na hodinu semináře. P.prof. Daniš se také zdál být překvapen. Vesele jsem ho pozdravila "bonjour" a také stručně povyprávěla o tom, jak to ve Francii jde.

A proč, že se Petra učila? Haha, zrovna jsem to dneska vychytala, že se psal test. Super, Bílá hora a 30letá válka. Tak z toho jsem zapomněla už úplně všechno! Napsala jsem mu k tomu asi pět řádků a pak se zas rozhlížela po třídě.

Něco jako moje testy ve fr. škole, ovšem tam nepíšu, protože nerozumím... Doufám, že se mi známka počítat nebude, protože by to vcelku kazilo průměr.

Po zvonění jsem si ještě chvíli sedla na chodbu s Petrou a potom se vydala pomalu domů. Vzala jsem to přes Lužiny, kde jsem se chtěla objednat ke kadeřnici. Trochu mi udělala čáru přes rozpočet, jediné volné místo měla v úterý dopoledne. Holt to znamenalo z angličtiny odejít o 10 minut dřív a zameškat jednu hodinu češtiny (naštěstí v úterý byly celkem dvě). No, co se dalo dělat...

Večer jsem ještě udělala nějakou práci pro mámu (ta byla šťastná, že mě má doma, zase jsem jí psala maily, zase jí zakroužkovala chybějící figurky na oskenovaném papírku...). Pak jsem se ještě pokusila o nějakou práci na těch slavných stránkách. Nakonec jsem si našla čas i na vytisknutí mapy ČR, na kterou chci zakreslit a popsat všechna zajímavá místa u nás (pochopitelně ve fr.), a poté ji dát Raphaëlovi (to je bonus, zítra se jedu podívat po nějakém tom dárku pro něj).

Teď už musím jít zalehnout, v Praze je to tvrdý režim, vstávačka na 6. a zítra do školy. To jsem zvědavá, jestli mi Lenka nezapomene přinést boty na tělocvik, abych si se spolužáky mohla zahrát voleyball.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře