Pondělí 28.3.2011

29. březen 2011 | 22.02 |

Dneska jsem opravdu vstávala jen nerada, včera jsem totiž pochopitelně vůbec nemohla usnout. Navíc jen co jsem se prošla po pokoji, dostavila se důvěrně známá nevolnost. To by mě fakt zajímalo, jak já v budoucnu poznám, až budu těhotná? Naštěstí jsem to za tu půlhodinku rozdýchala a pomalu se vydala do školy, dneska jsem také stihla autobus 8 v 7.37, pomalu tady propadám svému českému zvyku (v Praze jsem před školou minutu před jejím otevřením), bohužel vzhledem k lidem bydlícím v internátu, se tady škola nezamyká. Ono vlastně spíš naštěstí...

V jedné z chodeb jsem málem vrazila do Raphaëla. Pro něco si skočil do skříňky a pak se ke mně přidal v dlouhém čekání na první hodinu. Tak jsem mu povyprávěla o svém extra (ironie) zajímavém víkendu. Pak začala francouzština. Profesorka byla ráda, že jsem jí přinesla ten svůj článek o Kunderovi, ostatní opravovali nějakou písemnou práci.

Další byla angličtina. Doufám, že budu mít možnost s Raphaëlem při těchhle hodinách pracovat častěji, konečně někdo, kdo mi rozumí! A navíc je to fakt sranda, jak se zlobí s ostatními spolužáky, kteří některá slova pořád vyslovují úplně špatně, nebo ničemu nerozumí. Skoro bych si troufla říct, že za mou maličkost ve své skupince také musí být rád... Vzhledem k tomu, že se nám prezentaci podařilo dokončit dřív, měli jsme čas i na krátkou konverzaci. Tak jsem mu mezi řečí ukázala své levé zápěstí s krásňoučkou světle zelenkavou modřinou. Vytřeštil na mě oči a prohlásil, že to musím říct profesorovi, že s tím nemůžu hrát. Tak jsem ho poučila o tom, že pokud něco chci, ani zranění a nemoci mi v tom nezabrání (tak vzpomínám, jak jsem na podzim tak žrala ty kurzy afro tanců, že jsem tam chodila i s přecházeným nachlazením).

Tělocvik byl hned další hodinu. Horší bylo, že jsem si zrovna dneska zapomněla mikinu: 1) (jak mi profesor také řekl) to s dlouhými rukávy méně bolí 2) schovala bych tu modřinu. Navíc nás dnes bylo 19, takže jsem na začátku hodiny trénovala právě s profesorem, tedy žádné flákání. Ale bylo na mě poznat, že mě to opravdu bolí, a tak mě zas tak netrápil (příčiny jsou dvě: 1) buď jsem se dnes potupně zařadila mezi své spolužačky, které po každém odpalu sebepomalejšího míče fňukají bolestí 2) Raphaël mu potají řekl o tom, co jsem si v hodině uhnala minulý týden; tipuju to ale na 1.). Nakonec profesor potřeboval zkontrolovat i ostatní skupinky, tak jsem se přidala k Raphaëlovi a další spolužačce do trojice. Po dnešku můžu s klidem říct, že hraju volleyball lépe než Raphaël. Neuvěřitelně mě to těší! Ale neberte to nějak zákeřně, mě prostě těší, když jsem lepší než moji kamarádi, mám je o to víc ráda! Jsem divná, já vím. Prostě mám ráda ten pocit, že můžu někoho něco doučovat, s něčím pomáhat. Náhodou by to nemusel být špatný nápad, kdybychom vyrazili tady na nějaké hřiště a zahráli si.

.. No dobře, nebudu blbnout a navíc si to možná užiju i v Praze.

Po dvou hodinách jsme byli propuštěni. V šatně jsem se rychle převlékla, ale nevěděla jsem, jestli už můžeme odcházet, tak jsem čekala skoro až do zvonění. Raphaël, zlatíčko, na mě taky celou tu dobu čekal na chodbě. Opět jsme na oběd vyrazili společně, sice mírná fronta byla, ale docela rychle se to do jídelny všechno vcuclo a my se dostali k vytouženému obědu. Tak dneska jsem zjistila, že Raphaël miluje olivy (fuj), takže byl hrozně šťastný, když jsem mu přenechala tu ve svém salátu, přestože ty školní podle něj nejsou nic moc (jaké překvapení!). Pak jsem se dozvěděla, že do Anglie jede jenom na týden (prý by to bylo moc drahé) a že preferuje plavbu lodí, přestože je to zdlouhavé (podezřívám ho, že má z toho tunelu strach). Také se mě ptal, jestli pojedu do Prahy. No, padla již zmiňovaná věta: bylo by to moc drahé, a navíc jsem se mu přiznala, že se ve Francii cítím dobře a na prázdniny se těším. Všechno to má jediný háček: nevím, který týden bude pryč. Prosím, prosím, prosím, prosím, ať je to ten druhý!!!

Po obědě jsem se zastavila v domě Stéphanie a poté se vydala na odpolední vyučování. Dnes jsme se v něčem, co se dá přirovnat našemu školnímu kinosálu, koukali na dokument o ekonomickém problému: já to v češtině znám jako tzv. "plánované zastarávání" – výrobky jsou schválně vyráběny nekvalitní, aby se brzy porouchaly a museli jste si koupit nové. Nic nového, tahle činnost začala už někdy v první polovině 20. století, my jsme měli "štěstí", že komunisté ji nepraktikovali.

Při čekání na dnešní poslední hodinu jsem KONEČNĚ vytiskla onen prokletý dokument (stačilo jen přijít do knihovny, vytisknout a přijít ke knihovnici, že jsem si něco vytiskla, dostala jsem štos papírů a instrukci: najdi si). Také jsem zjistila, že Kundera docela v pohodě, ale Švejkovi ve francouzštině moc nerozumím, takže se pustím do nějaké jednodušší literatury, koukala jsem, že tam mají i finskou literaturu...

Poslední hodina bylo ECJS, něco jako naše ZSV. U Tentokrát jsme měli téma: video-zprávy na internetu. Pochopitelně jsem tomu moc nerozuměla, tak jsem něco málo napsala jako nějaké poznámky a byla ráda, když zazvonilo. Raphaël se opět ujistil, že ho následuju a vyrazili jsme na zastávku. Cestou si mi stihl postěžovat, že má zprávy v hlasové schránce, kde nikdo nic neříká. Ještě že já jsem dosud neměla důvod mu volat! A ještě, že alespoň moje česká karta hlasovou schránku nemá a u té francouzské jsem ráda, že jsem se naučila alespoň podívat na výši kreditu (33€).

Na klasickém místě – na nádraží, se se mnou Raphaël rozloučil a já pokračovala sama do centra a potom do domu Steph. Nějak na mě padla melancholie, protože cestou autobusem jsem mu zase vůbec nerozuměla, co mi vysvětloval. Už mě to vážně štve! A po milionté mě napadá: měla jsem jet raději do anglicky mluvící země? Málo se tady té francouzštině věnuju? Nebo je tohle normální? ...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pondělí 28.3.2011 andrea* 30. 03. 2011 - 00:34