Pondělí 14.3.2011

27. březen 2011 | 12.43 |

Ráno ke mně (k mému milému překvapení) Raphaël hned zamířil a ptal se, jak jsem na tom s úkoly (přiznala jsem, že bídně) a jaký byl zbytek prázdnin. Co si budeme nalhávat, odpoledne s ním a pak některé okamžiky v Praze, jinak nic moc...

Naštěstí jsem se obávala zbytečně, profesorka po mně tu práci nevyžadovala, a tak jsem si mohla oddychnout. Kromě toho mě překvapilo, že jsem většině jejího výkladu rozuměla a pochopila, o čem je řeč.

Následovala angličtina. Dostávali jsme opravené ty texty o ideálním manželovi a kupodivu já s tou holkou máme 9/10! Kromě toho jsem ovšem zjistila, že byl úkol i na angličtinu, na který jsem totálně zapomněla. (A nebyla jsem sama). Ovšem já, na rozdíl od většiny spolužáků, jsem si to zvládla vymyslet v průběhu hodiny. Diskutovalo se o otázce, zda by ženy měly zůstávat doma jako hospodyňky, či nikoli. Potěšilo mě, že Raphaël sdílel můj záporný názor. A pobavilo mě, že já a profesorka jsme byly jediné, kdo mu rozuměl, když přednášel dlouhý seznam svých argumentů...

Potom jsme měli tělocvik. Opět jsem se dala do řeči s Raphaëlem: svěřil se mi, že volleyball mu vyhovuje podstatně víc než běhání. Také jsme se bavili o zemětřesení v Japonsku (prý tam studuje jeho sestřenice, takže rodina je z toho vyplašená, což chápu) a dojmech z prázdnin. Ve finále hodina vypadala tak, že profesor do obrovské tělocvičny (mnohem větší, než co máme my) rozvěsil čtyři sítě, čímž vytvořil čtyři hrací pole pro 8 týmů (dvojic) a téměř celou hodinu jsme hráli. Byla jsem v týmu s Élodie [elodý], spolužačkou, která se mnou jezdí v pátek ráno autobusem (snad si tento týden víc popovídáme po společném volleyballovém zápasu). Také se ukázalo, že v měřítku této třídy zas taková nula v tom volleyballu nejsem. A navíc, je to kolektivní sport, což mi přináší mnohem víc šancí se s někým začít bavit. Uvidíme, jak se to vyvine.

Na oběd jsem vyrazila s Raphaëlem. V jídelně jsme potkali jeho bandu, ovšem byli tři a seděli u stolu pro čtyři. Chudák Raphaël se obětoval a sednul si se mnou vedle. A opět mě dostal: jaké máme v Praze střechy? Kam on na ty otázky chodí? Červené. Ale ano, všimla jsem si, že v Angers jsou skoro všechny černé! Nerozuměla jsem přesně názvu toho kamene, ale říkal, že tady blízko byl nějaký důl, a tak je toho teď plné město (všimla jsem si, že úlomky nabízejí i v obchodech se suvenýry).

Přes poledne jsem vyrazila do domu Stéphanie a vrátila se na odpolední hodinu ekonomie, i po prázdninách nudnou jako obvykle. Jenže Raphaël mi potom někam utekl, tak jsem vyrazila do CDI. Tam jsem si půjčila další komiks, ale jak je moje francouzština lepší a lepší, táhne mě to více k normálním románům. Nakonec jsem to nevydržela a vytáhla knížku-dárek a začetla se do pražských legend. Vůbec jsem nevnímala, a tak jsem si ho vůbec nevšimla, dokud nepromluvil. Raphaël seděl vedle mě. No super! A já s jeho knihou v klíně. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemám využít příležitosti a vrazit mu jí do ruky, jenže okolo bylo moc lidí, působilo by to opravdu divně a navíc, já ten jeden příběh nestihla dočíst!

Ve výsledku to dopadlo tak, že jsme se společně po hodině zdejšího ekvivalentu ZSV vydali na zastávku autobusu. Já klasicky jela s ním, chtěla jsem se v centru podívat, kde je to taneční studio, kam jsem měla jít večer. Trochu jsme si povídali, až se přiblížilo nádraží. Ještě jsem se stihla zeptat, za jak dlouho mu jede autobus (měl čas 10 minut) a rozhodnout, že vystoupím s ním. Jenže autobus byl narvaný, a když vystoupil ven a s úsměvem na mě zavolal "au revoir", nenapadlo mě nic jiného, než hloupě koukat a pozdrav mu oplatit. To jsem to dopracovala!

Tak jsem dojela do centra, našla studio a vyrazila ke Stéphanie. Udělala jsem úkol z angličtiny a pomalu se připravila na večerní kurz. Ten byl sice zajímavý, ovšem zjistila jsem, že velmi blízký baletu (který mě opravdu neláká, mám radši rytmickou a přirozenou Afriku), velmi drahý (140€ na 3 měsíce!!!) a také velmi pozdě, neboť domů jsem musela jít pěšky. To znamenalo půlhodinovou procházku ztemnělou ulicí. A když jsem ještě potkala nějakou opilou ženu s lahví v ruce, která křičela na celé kolo, a pár podezřelých chlápků, kolem kterých jsem málem proběhla, opravdu mi adrenalin stačil! Angers nebo Praha, v noci je to riskantní všude. A tady navíc nemám ani ten pepřák pro pocit, že alespoň něco z té kapsy můžu vytáhnout... Po návratu jsem se rychle navečeřela a zapadla do postele.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře