Středa 16.3.2011

27. březen 2011 | 12.44 |

Dnes jsme začínali španělštinou. Hned na začátek dobrá zpráva: mám 18/20 z testu na časování nepravidelných sloves, což je z většiny látka, kterou jsem se honem doučila až tady ve Francii z učebnic půjčených v knihovně. A ve finále jedna z nejlepších prací ve třídě! Jen koukejte Frantíci, takhle se to dělá!!

Následovala angličtina, kde jsme dnes dokoukali další film (opět anglicky a fr. titulky), na konci zase doják, tak jsem si klasicky pobrečela (už jenom proto mám radši horory *smile*). Také jsme dostali zadanou nějakou prezentaci na téma americké sporty, kterou máme příští týden přednést americké asistence Sarah. No nevím, asistentka sice fajn, ale když u nás byla jednou Američanka (myslím tím v české škole), prokecala s námi celou hodinu, se Sarah se tu baví akorát profesorka. Tak uvidíme.

Následovala dvouhodinovka matematiky. A hádejte co? Když už jsem si konečně přivezla do Angers kalkulačku, která mi tu ty 2 měsíce opravdu chyběla, úspěšně jsem ji dnes zapomněla. A hned první příklad: vypočítejte s pomocí kalkulačky. Naštěstí se to zadání dalo zjednodušit, takže jsem to zvládla i zpaměti. Sice jsme dnes slavně začali novou kapitolu, ovšem je to pořád stejně snadné jako předtím!

Poté jsem vyrazila na hodinu francouzštiny pro cizince. Bylo opravdu krásně, tak jsme šli ven. Posadili se na zídku a měli si zahrát na novináře v terénu, napsat nějaký článek. Vypotila jsem sotva 100 slov a navíc úplně o ničem. Ještě že mám týden čas, abych to předělala.

Pak vyvstala otázka, co s obědem? S Raphaëlem jsem totiž za celé dopoledne skoro nemluvila, a tak jsem nevěděla, jestli na mě čeká nebo ne. Zkusila jsem zajít do CDI, ovšem tam nebyl. Zato v jídelně mezitím už stihli skoro všechno uklidit, a tak na mě dnes nezbylo než hlavní jídlo.

Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc co dělat, zamířila jsem rovnou před třídu, kde jsem chtěla pracovat na Lyrginovi a Kerin. Ovšem po pár minutách se tam objevil i Raphaël. Omlouval se, že šel na oběd s někým jiným (úplně přesně jsem mu nerozuměla). Jenže vychytal špatný okamžik, na mě zrovna chvíli před tím padla melancholie a nějak mi náhle bylo do pláče. Najednou se druhá strana chodby pro mě stala opravdu velmi zajímavou! (Aby neviděl, jak špatně na tom jsem), a tak mu chudákovi nezbylo, než si začít hrát hry na mobilu... Začínám být poslední dobou nějaká přecitlivělá!

Odpoledne mě čekala ještě dvouhodinovka dějepisu. Mluvilo se o revoluci v Rusku, ale já v těchhle hodinách pořád moc nerozumím, a tak jsem byla myšlenkami úplně jinde. Na závěr hodiny jsme dostávali opravené práce ze zeměpisu (tedy já svoji veleúžasnou úvahu). Profesorka mě chválila, že to bylo zajímavé, i když se mnou moc nesouhlasí, prý se na to dívám moc pesimisticky.

No, psala jsem o politice, to se není moc čemu divit, ne? (Respektive: psala jsem o té české, to už se není vůbec čemu divit!).

Byla jsem ráda, že na mě po hodině Raphaël počkal a vyrazili jsme na zastávku společně. Navíc jsem se rozhodla mu také začít klást nějaké dotazy. Dnes například o tom, zda je ve Francii stejný vztah k Pařížanům jako u nás k Pražanům. Vyrozuměla jsem, že sice občas nějaké předsudky možná jsou, ale rozhodně ne tak silné jako v ČR. Ani nevím jak, najednou se hovor stočil na téma fotbal (jo, už vím: tým Angers totiž snad tento týden má hrát nějaký zápas, který – pokud vyhraje – mu umožní hrát s pařížským týmem, super, ale fotbal mě fakt nezajímá...). Tak jsme došli až na zastávku a nastoupili do autobusu. Ovšem Raphaël nevystupoval klasicky na nádraží, kdepak, jel až do centra, kde (stejně jako já) přesedl na autobus č. 2 a pokračoval stejným směrem. Asi si chvíli musel myslet, že ho sleduju, ale pak jsem mu připomněla, že je to směr k domu Stéphanie (ten pátek o prázdninách jsme tím směrem spolu šli). Samozřejmě jsem se zajímala, kde hodlá vystupovat a odpověď byla tak krásně neurčitá: že prý si může vybrat, protože bude ještě přestupovat, ale nejspíš krátce po "mojí" zastávce. Tak jsem to počítala, a když zbývala poslední do mého výstupu, dodala jsem si konečně odvahy a vybalila na něj puzzle a knížku. Ve finále to asi nebyl dobrý nápad (čekat tak dlouho), protože jsme se trochu zapovídali (nejlepší bylo, když ukázal na Pražský hrad a zeptal se, co to je za stavbu, ale dobře, on v Praze nikdy nebyl, tak ho za to mlátit nebudu...), a když si prohlédl tu knížku, prohlásil, že legendy ho velmi zajímají, takže si rád počte. No, doufám. Kromě toho jsem mu ukázala i svou slavnou nedokončenou mapu (s upřímností nejdál dojdu, což? Tak jsem mu vyklopila, že to mělo být pro něj, ale po pár řádcích se mi ten text zdál absolutně nezajímavý, tak jsem s tím sekla; každopádně na jeho přání to dokončím – otázkou je kdy...). Ve finále jsem další 3 zastávky přejela a jela bych ještě dál, kdybych neměla strach, že si nebudu pamatovat, kudy se vrátit. Snad jsem mu to stihla jasně vysvětlit, protože jsem z toho autobusu vyběhla na poslední chvíli. Teď jenom trnu, jestli se mi od zítra ve škole nebude vyhýbat. No, nechám se překvapit.

Přišla jsem domů, trochu si odpočinula a opět se pustila do úkolů. Fujky, fyzika! Naštěstí práci na únor/březen mám skoro hotovou, a tak si od svého "milovaného" (ironie) předmětu budu moci chvíli odpočinout... A teď si jdu odpočinout celkově. Dobrou!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře