Pátek 25.3.2011

27. březen 2011 | 12.48 |

Ač jsem jela stejný autobusem, jako vždycky v pátek, Élodie jsem nepotkala. A ani před třídou nikdo nečekal. Opět se mě zmocňoval neklid, že jsme zase někde jinde... Ale utěšovala jsem se tím, že případně už mám alespoň to číslo na Raphaëla, takže bych si zjistila taky kde. Naštěstí mé obavy byly zbytečné. Po pár minutách se na chodbě objevil sám. Pořád ještě čteš Kunderu?, zajímal se. Vysvětlila jsem mu, že ve francouzštině mi to tak rychle nejde (jak táta říká, česky čtu prý jako skener) a navíc normálně v Praze čtu nejčastěji v metru případně autobusu, jenže tady v MHD nestrávím déle než 5 minut bez přestupu, takže na četbu čas rozhodně není.

Začínali jsme ekonomií. I když první polovina hodiny byly opět nějaké třídnické věci. S profesorkou jsem se tedy nakonec domluvila, že článek o jaderných elektrárnách ve Francii dodám v pondělí: buď mezitím Stéphanie tiskárnu rozchodí, nebo se prý mám zeptat v CDI. Anebo... Ale o tom později. Jinak se třídní zmínila o tom, že mluvila s profesorkou na francouzštinu, která evidentně mezi všemi mými profesory nadšeně hlásá, že dobře píšu. Třídní s ní prý souhlasí, můj názor na EU se jí asi líbil a je moc zvědavá, jak jsem si poradila s elektrárnami. Haha, jsem ráda za to upozornění, co jsem jí napsala na začátek: že jsem čerpala z českých zdrojů informací – to pro případ, že by to ve Francii interpretovali jinak...

Další hodinu byla matematika. O středeční hodinu jsem přišla, když jsem se španělskou třídou byla v kině (což musela být fakt zajímavá hodina, protože z 22 nás má španělštinu nejmíň 15). Tudíž ta dnešní byla hlavně o dohánění a znovu-vysvětlování. Jakmile tam jsou jen čísla, pro mě žádný problém! Ale když tam píše, že nějaký "abscisse" je něco a "ordonné" je něco, kdo se v tom má vyznat, co je "x" a co je "y"?!

Po matice jsme vyrazili do CDI. Raphaël poznamenal, že bychom mohli jít do jídelny těsně před 13.h. (matika končí v 11.12), tak jsem mu odpověděla, že doufám, že myslel 12. Vyděšeně se na mě podíval, že jo. Už chudák vážně potřebuje víkend. Na chodbě navíc potkal nějaké kamarády, tak se trochu zapovídal a já pokračovala do CDI sama. Tam jsem zas pro změnu potkala dva spolužáky, jen co mě zahlédli, hnali se ke mně: nevíš, kde je Raphaël? Musela jsem se začít smát: včera profesor na fr. pro cizince, že nás pořád vidí spolu, teď i spolužáci předpokládají, že neustále mám přehled o tom, kde se právě nachází. A co by mě zajímalo nejvíc, je to, jak to vidí on sám. Jediná věc, o které nemám nejmenší tušení. (Respektive mám tušení, že profesor na fr. si to, co vidí, vykládá poněkud nepřesně). A taky jsem si všimla (po týdnu), že nějak ubývá obědů "s jeho bandou". Né, že bych si chtěla stěžovat...

Abych to zkrátila, na oběd jsme tedy šli před 12.

Včera jsem psala o tom, že se zmiňoval o nedostatku peněz na školním účtu (účet na obědy), ale na včerejšek mu to ještě vystačilo. Každopádně mě ani v nejmenším nepřekvapilo, když se mi omluvil, že na to zapomněl... Haha, tak jsem ho dneska na oběd zvala já. Což je ta třetí možnost, jak vytisknout můj velečlánek o jad. elektrárnách: aby vyrovnal dluh a navíc by mi kvůli tomu musel dát svou mailovou adresu, tedy další kontakt...

Nakonec si k nám přisedl další z jeho kamarádů (trochu mi v tomhle připomíná Petru, s tou taky jdeme po chodbě a ona se zdraví s každým druhým). Raphaël se mě zrovna na něco ptal a já nerozuměla. Tak se k nově příchozímu obrátil pro pomoc. Ten zas nechápal, proč mi potřebuje vysvětlit, co je épice (koření, jak jsem později zjistila). Tak zas přišla řeč na můj původ. Hodila jsem na kamaráda nevyzpytatelný úsměv a zákeřnou otázku: jestlipak víš, kde ta moje země vlastně leží? Po krátkém zaváhání nesměle zkusil: ve východní Evropě? Ano, pro Francouze správná odpověď, pro Čecha děsivá. A Raphaël: co je pro Čechy východní Evropa? Já: třeba Rusko? Raphaël: (Nechápavý pohled). Takže Francie, Anglie a Španělsko jsou pro vás západní Evropa? Já: Ne, Španělsko u nás řadíme do jižní Evropy. R: A co Řecko? Já: To je jiho-východní. Fakt výborně jsem se bavila!

Po obědě jsem ho nechala v CDI a vyrazila do domu Stéphanie. Trochu jsem si odpočinula a vydala se na hodinu francouzštiny. Protože dneska někteří spolužáci měli zkoušku z TPE (Raphaël ji měl v úterý), bylo nás trochu méně, a tak jsme dostali samostatnou práci. Perfekt, jenže já ani nemám tu knížku. Tak jsem si otevřela svůj sešit a po týdnu se zas zahleděla na azbuku. Vtom ke mně přišla profesorka. Heh, naštěstí se na nic neptala, i když ten sešit pátravě zkoumala. Nakonec ze mě dostala, že jsem téměř dočetla ten Kunderův román, tak ať o tom prý napíšu nějaké zhodnocení. No super, ještě k tomu dodala, že jeho díla zná! Takže fantazie měla dovolenou. Vůbec jsem nevěděla, jak začít. Nějak jsem z té knihy totiž nepochopila základní myšlenku, která by procházela celým dílem (což jsem ani nemohla, protože, jak jsem později zjistila, on tam popisuje osobní dramata hned několika lidí, takže je to hromada takových malých příhod a příběhů). Napsala jsem větu, škrtla, napsala další, podobný osud... Po půl hodině jsem měla sotva dva řádky. Do háje! Nakonec jsem stvořila víc než půl stránky a dala se do přepisování "na ostro". To jsem zas pro změnu nestihla, protože mě při tom začala napadat spousta dalších myšlenek, které jsem zapomněla napsat... Slíbila jsem tedy, že to donesu v pondělí (a hned doma se drze podívala na internet, o čem ta kniha vlastně opravdu je a až na maličkou drobnost jsem všechno nejspíš pochopila správně, no, jak sám autor říká, měla to být kniha, kde ani jedno slovo nebude myšleno vážně, jak se potom něco takového dá racionálně chápat, že jo?).

Protože jsem se tak zdržela se svým psaním, Raphaël měl dost času si sbalit věci a odejít. No super, honit ho nebudu. Najednou jsem si všimla, že se do třídy vrátil. Tak jsem rychle naházela věci do kabelky, hodila na sebe kabát a snažila se nemít ten připitomělý radostný úsměv, že se pro mě vrátil.

Co budeš dělat o víkendu? Šok, tentokrát totiž s onou otázkou přišel on. Haha, moje víkendy tady nejsou moc zajímavé, tudíž práce – jako obvykle. Jeho čeká opět tenis a pak rybaření. Že prý loví "poisson-chat". Cože? Že prý ryba s knírem, tak jí říkají "ryba-kočka". Jo aha, sumec! Ryba-kočka mě fakt dostala.

Pak nezbylo než se rozloučit a vydat se k domu Stéphanie. Dneska jsem se pustila do jarního úklidu, vyluxovat, umýt stůl, srovnat věci, smést pavučiny (kdyby to viděla Nadia, tak už do mého pokoje nevkročí). Teď to tu mám jako ze škatulky. Při té příležitosti jsem tak lehce uklidila i svůj notebook (myslím promazala soubory) a pak si dopřála jedno odpočinkové odpoledne...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře